|
|
 Pavel
Kácha, publicista
Advent – naděje... a pravda
Ano, je tu advent, období trochu zjihlého prožívání času a
světa a světla. Měl bych tedy volit slova dostatečně
předvánočně zjihlá. Ale když jsem si uvědomil, co je
podstatou adventu, tedy naděje a víra v cosi dobrého, co
přichází, nějak se mi to všechno spojilo s oslavami
čtvrtstoletí od „Sametového listopadu“ a se vzpomínkou na tu
dobu. Přicházím se svou trochou do mlýnice možná pozdě, ale
to snad nevadí.
Byl jsem v té době redaktorem kulturní rubriky Svobodného
slova. To byly noviny, které už nejsou. Sídlily v budově
nakladatelství Melantrich na nejslavnějším náměstí našeho
hlavního města. Z oken Melantricha viděli jsme několikrát,
jak se hrstky, skupinky a později skupiny statečných lidí
snaží připomenout podivnému státu jeho vlastní dějiny.
Viděli jsme a někdy i na vlastní kůži cítili, jak podivný
stát odpovídal pendreky a vodními děly. A bývalo tam věru
hojně vody i pendreků. A bývalo mnoho ran do těl a do duší.
Za okny Melantrichu pracovali lidé nijak zvlášt se nelišící
od běžné společnosti. Možná jen trochu víc informovaní.
Odpoledne sedmnáctého listopadu 1989 někteří vyrazili pod
transparentem, na kterém stálo „Možná přijde i kouzelník!“,
na Albertov, kde se houfovali studenti ke své manifestaci.
Ke studentům jsme už dávno věkem nepatřili. Ale šli jsme s
nimi, protože bylo dobré s nimi jít, sdíleli jsme jejich
radost, odhodlání a energii. Až na Národní třídu jsme však
už nedorazili. Byl pátek, mnozí spěchali na víkend, já mezi
nimi. Nesli jsme si však domů slavnostní pocit, že se něco
pozitivního děje. A teprve v sobotu jsme se ze zpravodajství
rozhlasových stanic, které režim označoval jako štvavé,
dozvídali, co se s čelem průvodu optimisticky naladěných
studentů stalo. Neuvěřitelná zpráva. V čase, kdy velká část
Evropy rozbíjela zdi nesvobody, intolerance a zastydlé
ideologické nanávisti, v kulturní zemi uprostřed kontinentu
mladí halamové v uniformách Veřejné bezpečnosti dusili a
mlátili ty mladé lidi, jako by z nich chtěli vymlátit
poslední stopy po jejich nádechu. Bylo to kruté. A neúprosně
to odhalilo podstatu toho, v čem jsme žili.
Ale něco se stalo. Nepřišel sice kouzelník, ačkoli – kdo ví?
Byl to přece zázrak.
V neděli jsme se sešli v redakci. I ti, kteří neměli službu.
V pondělí vyšlo Svobodné slovo s prohlášením svého
vydavatele, tehdejší strany socialistické, které studenskou
manifestaci vzalo opatrně v ochranu proti těm, kteří na ni
poslali opendrekované halamy. A přineslo i první svědectví
zmlácených studentů. Nevídané! A věci dostaly spád –
studentská stávka, herecká stávka, Občanské fórum … a
desítky dalších událostí, které už většinou známe. Byly to
dny, které se mi ve vzpomínce slily do jednoho, plného
hektické práce, napětí, obav a radosti.
Melantrišská budova měla balkon, který dlouhé roky čekal na
svou dějinnou příležitost. Ta přišla v úterý. Po
neuveřitelných peripetiích v budově Melantrichu i mimo ni
mohli k desetitisícům lidí, kteří se na Václaváku ocitli
naplněni dychtivým očekáváním věcí příštích, promluvit ti,
kteří měli co říci. Byl mezi nimi i Václav Havel, disident,
dramaturg, režisér, diplomat, stratég i polní velitel v té
zvláštní bitvě. A lidé poslouchali a rozuměli. Mohli jsme z
oken Melantricha a z jeho balkonu sledovat zázrak jednotné
vůle davu, který reagoval, komunikoval a sám se organizoval.
Téměř jednohlasně vyjádřil, co si přeje a co už nikdy
nechce. Slušně a ohleduplně, přímo sametově.
Melantrišské balkony se ještě opakovaly. Pak se strana
socialistická zalekla vlastní odvahy a čile přibrzdila. Ale
to už se děly jiné věci a na jiných místech.
Už není Melantrich, není Svobodné slovo, ani strana
socialistická nezdobí náš politický hájek. Ale ti lidé z
Václaváku, z Letné a jiných míst někde jsou a pamatují si
čas, kdy slova „pravda“ a „láska“ nikdo nepoužíval jako
nadávku. Dějiny se tehdy přestěhovaly přímo před okna naší
redakce. Lidé nám do nich volali: „Slovo píše pravdu!“, a
když se ukázněně rozcházeli, přidali úžasný imperativ:
„Zítra zase pravdu!“ Bylo to uznání i obavy. A velká naděje.
Přicházela svoboda.
Adventus. |
