|
|
  Alfréd Radok mezi divadlem,
televizí a filmem
Před rovným stoletím, 17. prosince 1914, se narodil jeden z
našich nejvýznačnějších režisérů Alfréd Radok. Česká
televize nyní zařadila do vysílání skoro vše, co natočil, a
také téměř všechny dokumenty, které o něm vznikly. (Radokovi
bude věnovaný program: ČTart: pondělí 15. prosince 20.20 a
21.30, úterý 16. prosince 20.20, čtvrtek 18. prosince 20.20
a 0.20, sobota 20. prosince 21.25; ČT1: sobota 20. prosince
8.30).
S Radokovým režijním rukopisem se pojí zejména výrazová
expresivita, ba živelnost. Bujná obrazotvornost mu přinesla
mnohé potíže – zvláště v padesátých letech, kdy odmítal
sklonit hlavu před schématy socialistického realismu. Nadšen
vizuálními experimenty E. F. Buriana nechápal, proč i tento
jedinečný divadelník ztratil soudnost – a nakonec se s ním
dostal do konfliktu. Burian jej obvinil, že mezinárodně
slavným konceptem Laterny magiky, spojením simultánně
promítaných filmových záběrů s jevištní akcí, jen kopíruje
jeho předválečné scénické pojetí.
Byl nucen střídat působiště, ostatně i do Národního divadla
nastupoval celkem třikrát – nejprve v roce 1948, pak 1954 a
naposledy 1966. Pak už jej pohltila emigrace, kam odešel
záhy po ruské invazi. Skonal ve Vídni 13. února 1976,
komunistickým režimem exkomunikován; nesmělo se o něm psát,
byl zákaz uvádět jeho filmy.
Radok (zvláště ve spolupráci se scénografem Josefem
Svobodou) vytvořil nezapomenutelná divadelní představení, ať
se jedná o Komika, nebo Hru o lásce a smrti, z jejíhož
záznamu se dochovalo zhruba půlhodinové torzo. Co z Radokovy
tvorby nyní spatříme? Kromě televizního, Zweigem
inspirovaného snímku Šach mat (1964), průkopnicky posunutého
do roviny (pseudo)reportážní rekonstrukce jednoho šachového
utkání, jsou to díla původně natáčená pro kina. Pokud
pomineme okrajový podíl na secesní komedii Parohy (1947),
podezíraví soudruzi mu dovolili natočit jen tři snímky.
Expresivně vybuzená Daleká cesta (1949), mezinárodně asi
nejslavnější Radokovo dílo zachycující osudy Židů za německé
okupace, byla nařčena z netřídního poklonkování
expresionismu a výlučnosti.
Z rozhodnutí nejvyšších politických míst pozastavenou
muzikálovou veselohru Divotvorný klobouk (1952),
inspirovanou Klicperovou předlohou, musel – zejména na
nátlak Otakara Vávry – přestříhat a zkrátit „rozkomíhané“
sekvence (hlavně tu jarmareční), označené za projev
formalismu. Teprve nostalgická, láskou i benzinem provoněná
česko-francouzská komedie Dědeček automobil (1956), kterou –
okouzlen věkovitými stroji – vzdal hold nadšencům z úsvitu
sportovních soutěží, se dočkala blahosklonného přitakání.
Jenže byl to počin poslední. Za filmovou kameru se Radok už
nikdy nepostavil...
Jan Jaroš, filmový publicista
|
