|
|
„Jednou budete mít, děti, přece po mně památku...“
 Vydavatelství
Radioservis přichází v předvečer vánočních svátků s dárkem z
nejkrásnějších – Babičkou Boženy Němcové v interpretaci Hany
Kofránkové. Právě ta jí před deseti lety vynesla první z
trojice umístění na stupních vítězů v anketě Neviditelný
herec. U kolébky tohoto díla se však sešlo více sudiček:
vedle režiséra Aleše Vrzáka také Jaroslav Krček, jehož
soubory Musica bohemica a Chorea bohemica tvoří kongeniální
doprovod jednoho z nejslavnějších děl české literatury. O
zamyšlení nad textem a okolnostmi jeho vzniku jsme požádali
docentku Magdalénu Pokornou, jež se s tématem dokonale
obeznámila při přípravě korespondence slavné spisovatelky a
také monografie o jejím manželu Josefu Němcovi.
Oslovení „děti“, které Božena Němcová adresovala svým
potomkům v dopise synu Karlovi z 26. května 1856, zobecněme
a za „děti“ Boženy Němcové se pro tuto chvíli považujme
všichni, kteří si k její tvorbě kdy našli svou cestu. Božena
Němcová opravdu zůstává v paměti národa dodnes, i když se jí
nesplnilo to, co si v tomtéž dopise dále přála: „...dá-li mi
bůh, abych ještě tak dlouho žila, až to vše, co chci,
dokončím“.
Mezi elitou
Božena Němcová (1820–1862) se od počátku své literární
tvorby od poloviny čtyřicátých let 19. století vymykala
kvalitou svých děl, ale zejména svými uměleckými ambicemi
ostatním ženám a dívkám v Praze, které zkoušely česky
literárně tvořit. Již v počátcích tvorby ji charakterizovaly
obecnější pochybnosti o vlastním poslání a předpokladech k
literární činnosti, včetně vzdělání (i když to formální
nijak nepřeceňovala), ale dokázala se díky vlastní bohaté
četbě i diskusím s literárně činnými přáteli zařadit mezi
tehdejší českou tvůrčí elitu. Byla v úzkém kontaktu s
Františkem Palackým, Janem Evangelistou Purkyněm, Karlem
Havlíčkem, ale také s filozofem Ignácem Janem Hanušem či
brněnskými přáteli Františkem Matoušem Klácelem a Janem
Helceletem. Blízcí jí byli také literárně činní lékaři – Jan
Čejka a Vilém Dušan Lambl. V polovině padesátých let se
sblížila i s mladými autory kolem Josefa Václava Friče,
například Václavem Čeňkem Bendlem, a v roce 1858 přispěla do
almanachu Máj, který se stal symbolem nastupující literární
generace, reprezentované Janem Nerudou a Vítězslavem Hálkem.
„Mnohý bude Boženu citovat“
Svou literární tvorbou Božena Němcové po léta naplňovala
ideál své doby, totiž zušlechťovat a kultivovat čtenářskou
veřejnost. Renomé získala díky svým Národním báchorkám a
pověstem, které měly velký ohlas a brzy vyšly i v druhém
vydání. Již tehdy, ve čtyřicátých letech, se svým
nakladatelem, proslulým Jaroslavem Pospíšilem, jednala o
podmínkách tisku, včetně těch finančních, i když tehdy byla
i se svou rodinou ještě zajištěna solidně vydělávajícím
manželem, finančním úředníkem Josefem Němcem. Perem si byla
nucena vydělávat na živobytí později, v době, kdy byla sama
s dětmi v Praze. Jejímu manželovi bylo totiž úředně zakázáno
opustit místo svého úředního působení v Balašových Ďarmotech
na dnešním Slovensku z politických důvodů pro své národní a
občanské aktivity v revolučním roce 1848. Byl mu obstaven
plat a později byl jen s nízko vyměřeným služným poslán do
Korutan.
Se situací „literárního nádeníka“ se ale Božena Němcová
nechtěla smířit ani za těchto podmínek. Tehdejšímu
olomouckému nakladateli Eduardu Hölzelovi, který ji oslovil
se žádostí, aby překládala původní německé práce pro školní
mládež, nabízela náměty či inovace těchto podle ní příliš
„duchamorných“ textů. Nepochodila a s Hölzelem
nespolupracovala. Dochované útržky jejich korespondence
týkající se této nabídky významně obohacují obraz Boženy
Němcové. I když by měla psát „jen“ na výdělek a překládat
moralistní literaturu, i tehdy se snažila prosadit její
promyšlenější, bohatší a ve svých důsledcích, jak věřila,
užitečnější koncepci. I v době, kdy hledala a nutně
potřebovala výdělek, přece nechtěla pracovat za jakoukoli
cenu, stanovovala si limity, diskutovala o možnostech,
raději volila náročnější cestu a psala do tehdejších
významných vědeckých časopisů (Časopisu českého muzea,
Památek archeologických a místopisných či Živy). I na tomto
konkrétním příkladu je zřejmé, jak výjimečnou autorkou
Němcová byla. Nepřijala, co se jí nabízelo, prosazovala svou
představu, vybírala si stopu, kterou v písemnictví zanechá:
„Potom i ostatní, co jsem napsala, nepodlehá času, poněvadž
je to opis národních mravů a života, který se vždy študovat
bude a zajímat, a snad v pozdějších dobách více než nyní. Až
civilizace mnoho a vše setře, pak se budou ohlížet po
knihách, kde by prameny našli k studiu národopisu; a pak
snad mnohý bude Boženu citovat,“ vysvětlovala v dopise svému
manželovi 14. března 1858.
Babička... a co dál?
Posílena úspěchem čerstvě vydané Babičky v roce 1855
sebevědomě věřila, že bude schopna tvořit další kvalitní
díla. Velkoryse formulovala svůj plán shromáždit a zpracovat
slovenský národní život a poezii; chtěla zpracovávat
slovenský folklor, cestopisné črty, pohádky a pověsti;
obecně v dobové terminologii „slovenské starožitnosti“.
Zkušenost v tomto směru už měla, s podobným zaujetím
pracovala i během svého pobytu na Chodsku. Upínala se ke
slovenskému pobytu a k setkání s tamními starými i novými
známými jako k nové, silné tvůrčí inspiraci. Byla
přesvědčena o tom, že je pro tento záměr, který souzněl s
dobovým požadavkem hlubšího česko-slovenského poznání, dobře
připravena.
Svou poslední cestou na Slovensko (od konce srpna do konce
října 1855) unikala z Prahy s odvahou, nadějí a tak pevnou
sebedůvěrou, jakou asi již nikdy nepocítila. Výsledkem její
práce byly nejen navázané osobní kontakty, vlastní odborné
stati či další texty, které pro český tisk od svých
slovenských přátel vyžádala, ale také beletristická díla –
Pohorská vesnice či Chyže pod horami, kde své zkušenosti ze
slovenského prostředí využila.
Když Němcová promýšlela své postavení spisovatelky,
uvědomovala si, jak rozdílné panují podmínky v českém a
německém literárním prostředí. V českém, ještě slabém
literárním trhu se v polovině 19. století nemohli literární
tvorbou uživit ani muži; ti se kromě své tvorby věnovali
advokátní či lékařské praxi, působili jako učitelé či
středoškolští profesoři, popřípadě se živili redakční či
novinářskou činností. Pro ženu byly podmínky v této době
ještě mnohem svízelnější. Němcová vnímala, že pro sousední
německý, mnohem početnější okruh čtenářů je možné již psát
se zajištěnějším ekonomickým zázemím. Tak si posteskla svému
příteli na Slovensko Gustavu Zechenterovi 24. června 1858:
„Kdybych byla německá spisovatelka a řekla kněhkupci, aby mi
dal na cestu, že všecko, co napíšu, jen jemu dám, zajisté by
to udělal, jako to v Němcích a v Anglicku nezřídka se stává,
ale naši nakládatele nemají té energie“.
Nešťastná to žena
V posledních letech života (Božena Němcová zemřela sotva
dvaačtyřicetiletá v lednu 1862) ji opouštěly síly, zhoršoval
se její zdravotní stav, soužila ji bída, prohluboval se až
ke krizi i manželský nesoulad; při tom všem ztrácela tvůrčí
soustředění. Je symbolické, že to byl právě dopis, který
psala již zubožená v Litomyšli nedlouho před smrtí – a že
jediným, kdo se jí tehdy přes hloubku manželské roztržky
znovu ujal a odvezl ji k sobě do Prahy, byl manžel Josef.
V Praze pookřála už jen nakrátko. V třeskuté zimě ji pražská
společnost doprovázela k hrobu na Vyšehrad.
 Smrt
Boženy Němcové nebyla v té době už jen ztrátou pro nejbližší
rodinu či pro vlasteneckou elitu. Její význam již tehdy
vyzařoval daleko za pražské hradby. Jedním, zdaleka ne
jediným, svědectvím toho je i zápis v kronice půvabné obce
Nadějkov. Jeho farář Antonín Čechoslav Fikar si zapsal: „V
lednu 1862 zemřela Božena Němcová. Tato událost dala mně
podnět, bych školní knihovnu v Nadějkově zařídil. Co základ
daroval jsem padesáte šest knížek poučného a zábavného
obsahu, které jsem školním dítkám pod tou výminkou ku čtení
nabídnul, že každé dítě, které knížky ku čtení obdržeti
chce, měsíčně třemi krejcary přispívati musí. A hle, v
několika dnech přistoupilo skorem čtyřicet dítek ku spolku a
z těchto příspěvků měsíčních zakupuji nové knížky. Dav o tom
zprávu do Národních listů, obdržel jsem od Jana Dvořáka,
tovaryše řeznického z Vídně, rozeného z Micáskova mlýna,
poštou pět zlatých a tím způsobem rozmnožená již knihovna v
měsíci březnu skorem na jeden sto a třicet sešitků.“
Knihovna dodnes funguje a zdejší náměstí nese právě Fikarovo
jméno. Zaslouží si to. Právě díky takovým vzdělaným a
schopným osobnostem, jakou byl Fikar, se dostávaly informace
o nových literárních i společenských podnětech k širokému
spektru čtenářů či posluchačů. I v místě vzdáleném od
hlavních tras i železnice si připomněli důstojným a trvalým
způsobem památku výjimečné ženy, české spisovatelky Boženy
Němcové, bezesporu první, hodné toho označení.
Magdaléna Pokorná, historička |
