|
|
 Petr
Koudelka, publicista
Pravidla válčení
Měli bychom se zamyslet nad tím, co je dnes pro nás
nejdůležitější. Ještě před pár týdny bych napsal: bojovat se
sociální nerovností, odstranit arogantní moc bohatých vládců
světa, předstírajících hru na demokracii, těch
jednoprocentních „elit“, které ovládají i vlády a parlamenty
a členy většinové populace odsunuli do role konzumentů
„chleba a her“. To je však už minulost. S tím, jak se svět
pomalu a nezadržitelně propadá do války, je třeba přesunout
priority. Musíme na prvním místě znovu stanovit pravidla
válčení a přinutit k jejich dodržování všechny válčící
strany.
Asi se podivíte, co to tady povídám, a zeptáte se: Bude
válka? Odpovím: Ne, válka už je. Stačí se podívat na mapu a
uvědomit si, v kolika zemích se válčí. Jenom k jejich
vyjmenování by nestačila tato stránka. A to mluvím o
klasickém bojišti. Jenže, jak známo, žádná válka se nesmí
posuzovat podle té poslední. Všechno je jinak. Válka nabrala
jinou podobu a běda tomu, kdo by se chtěl dnes schovávat v
zákopech!
Co řeknou vítězové této války, až to jednou skončí? Možná
toto: začalo to nenápadně na Ukrajině, ale jisté příznaky se
objevovaly už dříve: Irák, Sýrie, Libye, Egypt. Ukrajina
dostala pozvánku do Evropské unie, a tím i do
severoatlantického společenství. Druhá strana na to
reagovala obsazením Krymu. A historik dodá: Zdá se, že už
pád berlínské zdi, sjednocení Německa a následný pád
komunismu by mohl být vyložen jako likvidace dohod z Jalty,
kde Churchill, Roosevelt a Stalin rozhodli, jak bude vypadat
svět a Evropa po druhé světové válce. Celou poválečnou
epochu jsme slýchali: Jalta, Jalta! Nesmíme porušit Jaltu! A
esoterik k tomu řekne: Není to zvláštní? To, co začalo na
Krymu, nakonec na Krymu i končí.
Jako obyčejný konzument „chleba a her“ vidím svět ve
válečném stavu naprosto zřetelně. Začnu hrami. Denně jsem
masírován desítkami televizních dokumentů o obou světových
válkách, nejoblíbenější jsou ty, ve kterých vystupují Němci
a Američané, pamětníci nebo jejich děti, a bývalí bojovníci
si vypravují, jak jeden na druhého stříleli z tanku a koho
přitom zabili nebo vyřadili z boje. Hollywoodských filmů o
válce a vlastenectví, od vojína Ryana z Normandie až po
veterány z Iráku a Afghánistánu, jsem viděl tolik, že bych
je mohl už jistě začít točit sám. Spielberg je pro Ameriku
totéž co Leni Riefenstahlová pro Hitlera.
A co „chléb“? Nakupuji ve zdánlivě bohatých supermarketech a
vím, co vidím. Jen samé náhražky. Podařilo se vyvinout tak
úžasné potraviny, že maso není maso, jogurt není jogurt,
čokoláda není čokoláda, a co je nejhorší: ani chleba už není
chleba. V ostatních oborech podobně. Kvalitní „opravdový“
oblek mně nechali ušít jako malému, ze skutečné vlněné
látky. Od té doby nic. Žijeme v kulisách ze skla a betonu,
jen Potěmkinovy vesnice se jim podobaly. Architektura našich
obřích kancelářských budov je přízrakem, do kterého stačí
ťuknout a rozplyne se v mlze. Obchodní domy jsou novodobé
chrámy, všemi uctívané, a přece – zbavit je obrovitých
hromad laciných hadříků, zůstanou jen prázdné slupky k
ničemu. Náhražky opravdového života signalizují, že takové
to bývalo vždycky, když svět válčil.
Střelba dosahující do lidských příbytků na Ukrajině,
zborcené stěny, v nichž se ještě včera večeřelo a děti psaly
úkoly – to není argument, že jsme uprostřed války? Vypadá
jinak než ty předešlé, na to by se nemělo zapomínat. K jejím
projevům patří nově i to, že fronty jsou všude a nikde, je
nevypočitatelná, mnohem zákeřnější, a tím i nebezpečnější.
Když vidím useknuté hlavy, střílení do vozidel se znaky
červeného kříže a kruté zacházení se zajatci, mučení a
vraždění bez soudu na obou stranách, prodávání zajatců do
otroctví, připomenu si otázku: Kde je civilizace?
Co nám to dalo práce navrhnout správná pravidla válčení!
Mírové smlouvy, vyhlašování příměří, zajatecké tábory,
válečné soudy, bílé prapory kapitulace – to vše jsme těžce
vybojovávali po celá staletí, kdy lidstvo přestávalo být
společenstvím šelem a svět džunglí. Je třeba začít znovu!
Stanovit hranice lidskosti a dát světu nová pravidla
válčení. |
