|
|
 Když dva se rádi mají...
Režisér Milan Cieslar na sebe upozornil zejména dramaty
(Krev zmizelého, Sněžná noc), ale občas se zaměří také na
komedii – nyní Česká televize uvádí snímek Láska je láska
(středa 14. ledna, ČT1, 20.00). Přestože toto pojmenování je
trochu matoucí (vedle legendárního hudebního klipu, počátkem
devadesátých let čeřícího veřejné mínění, se stejně nazývá i
švédský snímek z roku 1998), tematickému zaměření odpovídá
vcelku přesně – je hezké, když se lidi mají rádi, aniž by
přitom záleželo na stáří, sexuální orientaci či zájmech.
Scenárista Martin Horský příběh vybudoval zpola humorně,
zpola dojemně na nyní módním půdorysu souběžně rozehraných
příhod u vícera jednotlivců či ještě spíše dvojic. Zápletky
pokaždé vyklenuté do nějaké kolize (jednou humorné, jindy
dojemné či dokonce smutné) se vzájemně proplétají, do jisté
míry ovlivňují jedna druhou. Podobně jako tomu bylo v
divácky úspěšných komediích Ženy v pokušení nebo Muži v
naději se také Cieslar ve svém filmu pokouší mírnit bujarou
nadsázku a vyvažuje ji motivy opačnými, dokonce tragickými.
Takže tu postupně defilují nejrůzněji orientované citové
vazby, ale také reakce na ně, jak je lze vypozorovat u
nejbližšího okolí. Někdy jsme svědky neškodně humorných
trampot, když se vemlouvavě manipulativní maminka (Simona
Stašová) snaží svého homosexuálního synka vyléčit sháněním
všelijakých děvčat, jindy tón zvážní. To když slepá Maruška
(Aneta Krejčíková) prožívá chvilky závratného štěstí s téměř
vymodleným hochem (Maciej Cymorek), aniž tuší, že je to Rom.
I její hudravý dědeček (Petr Nárožný), jakkoli je přísný a
nesmlouvavý, si na stará kolena pořídí známost s mírně
popletenou Libuškou (Eliška Balzerová), jež hrozbu demence
zahání hojným pěstováním i užíváním konopí. Vyšetřující
policista pak suše konstatuje, že nejhorší není, když sama
kouří, ale to, že na marihuanu navykla celý domov
důchodců...
Milan Cieslar se filmem Láska je láska pokusil vytvořit
atraktivní film, který by dílem hověl diváckým očekáváním
(třeba v souvislosti s romskou problematikou), ale současně
je opatrně nabourával. Kdybychom chtěli tento film k něčemu
přirovnat, mohli bychom poukázat na podobně vystavěné
„pamětnické“ komedie třeba takového režiséra Slavínského.
Záměny osob i povolání, utajované vědomosti či šíření
pohoršlivých smyšlenek, to všechno kvetlo tehdy stejně jako
nyní.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
