|
V ABC opět jiskří Osvobozené divadlo
Od založení Osvobozeného divadla uplyne příští rok devadesát
let. A sto deset let od narození dvou výtečníků, kteří do
této divadelní sekce Devětsilu v roce 1927 pronikli a
ovládli ji tak, že když se dnes zvolá Osvobozené divadlo,
ozvěna vrátí jejich značku: V+W. A protože v roce 2015 tomu
zároveň bude osmdesát pět let, kdy Jiří Voskovec a Jan
Werich přestěhovali své divadlo do tehdy právě dostavěného
paláce U Nováků, není divu, že se Divadlo ABC, jak se dnes
tato scéna jmenuje, rozhodlo všechna uvedená výročí
připomenout. A sice inscenací V+W Revue. Její autoři Jiří
Janků a Petr Svojtka v ní dokázali nejen přiblížit základní
momenty historie Osvobozeného divadla, ale evokovat i jeho
uhrančivost.
Dějiny s fakty a daty má na scéně snahu školometsky
traktovat Pavel Juřica. Protože je však, jak ostatní herci
namítají, málo sexy, vždy ho rychle vyženou a sehrávají
kabaretní scénky, jež jsou zvláště díky dámám, vystupujícím
často v krátkých černých sukýnkách, sexy podstatně více.
Pěvecky a choreograficky perfektně připravená čísla Veroniky
Gajerové, Barbory Janatkové, Veroniky Janků, Lucie Pernetové
a Veroniky Svojtkové strhují diváky k potlesku na otevřené
scéně. Ostatně Píseň Na východě svítá interpretovaná a
cappella, hudebně taneční kreace Tři četníci anebo z
prvorepublikového sentimentu do současného rocku se lámající
evergreen Život je jen náhoda skutečně náleží k nejlepším
momentům inscenace.
Její tvůrci se naštěstí nesnaží o rekonstrukci někdejší
podoby známých etud a scén – a to ani když se na jevišti
objeví taková rarita, jakou je alegorická mapa Evropy, na
níž ve třicátých letech Adolf Hoffmeister karikaturně
znázornil fašistickou hrozbu. Textový a hudební materiál
Osvobozeného divadla je přetavován do současného divadelního
výrazu, přičemž ho výtvarně „koření“ prvky dobového art
deco.
Ty fenomény Osvobozeného divadla, jež rekonstruovat by bylo
nemožné či trapné, se přibližují metaforami a náznaky: V+ W
se na jevišti objeví v podobě loutek, ale když se Vasil
Fridrich s Radimem Kalvodou snaží předvést, jak asi vypadaly
jejich pověstné forbíny, vyžene je duch divadla ze scény;
zvuk Ježkova orchestru je naznačen hrou na skleničky, leč
jeho melodie zdatně zvládnou i sami herci, sáhnou-li po
klarinetu či akordeonu… A protože dam je méně, než bývalo
Jenčíkových girls, připojí se k nim do počtu klidně jeden z
pánů v sukýnce…
Městská divadla pražská připravila inscenaci, která perlí
jak šampaňské.
Bronislav Pražan, divadelní publicista
Foto Igor Chmela |