Číslo 3 / 2015.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s filmovou režisérkou.
Andreou Sedláčkovou.

Andrea Sedláčková,
filmová režisérka

Pro mě to bylo jedno z nejkrásnějších období života. Zní to asi paradoxně – žili jsme přece v totalitě. Ale byla jsem mladá, obklopená mnoha lidmi s obdobnými názory. Byli jsme takoví mladí bojovníci, odbojní i kreativní. Založili jsme s Martinem Mejstříkem studentský časopis Kavárna, sbírala jsem podpisy pod Několik vět. Možná jsme díky takovéto zkušenosti byli bohatší než současná mladá generace, protože jsme měli jasného nepřítele a věděli, vůči čemu se vyhraňujeme.

Vám ale zřejmě připadalo, že ten boj se nedá vyhrát, když jste se rozhodla pro odchod…

V jedné chvíli jsem nabyla přesvědčení, že mě kvůli mým aktivitám vyhodí ze školy. Byla jsem zklamaná, protože mnozí moji přátelé nechtěli podepsat Několik vět, měli strach. Jejich zbabělost umocňovala pocit mé nejistoty, zda to má všechno smysl. Dívala jsem se kolem sebe a připadalo mi, že národ veskrze o svobodu nestojí. Rozhodla jsem se, že budu raději žít v jiné zemi. Náhle jsem chtěla někde normálně pracovat, dělat filmy, nežít v kompromisech, strachu, permanentním pokrytectví. A také jsem byla dobrodružná povaha, líbilo se mi udělat takový čin.

Listopad jste prožívala v Paříži. Jaké to bylo?

Svět ještě nebyl tak globalizovaný, informací jsme měli s ostatními emigranty málo, jen přes telefon nebo z letmých televizních francouzských zpráv či novinových reportáží. Na začátku jsme byli trochu skeptičtí, vždyť jsme z dálky nemohli prožívat tu euforii na manifestacích. Ale postupně, jak se události lavinou hrnuly, nám došlo, že se to zvrátit už naštěstí nedá.

Přesto jste se rozhodla, že se nevrátíte.

Přijela jsem se domů na Vánoce 89, ale pak jsem přece jen zase sedla na vlak zpátky. Říkala jsem si, že když už jsem se minula s historií, měla bych se ve Francii aspoň naučit dobře jazyk a pokusit se dostat na vysokou školu. Chtěla jsem něco dokázat, abych se nevrátila domů poražená. A potom, když se mi podařilo dostat se v Paříži na filmovou školu, se už můj život utvářel jinak. Po ukončení studií jsem začala pracovat tady i tam. Otázka vrátit se, či ne pro mne přestala být aktuální.

Z knížky Moje pařížská revoluce jsem měla dojem, že k setrvání v Paříží vás vedlo i to, že jste do rozhodnutí k odchodu investovala hodně emocí i energie. Té investice by bylo škoda, ne?

Taková rozhodnutí, že všechno opustíte, začnete někde od nuly a vyberete si úplně jiný osud, než vám život nadělil, uděláte málokdy. A když už tu volbu učiníte, je velmi těžké nad tím mávnout rukou a říct – to jsem se teda splet a teď zas budu žít svůj bývalý život. Ostatně nebyl by stejný jako předtím. Ale rozhodla jsem se pokračovat v dobrodružném dobývání neznámého.

Čtenář získá z vaší knihy dojem, že vy a vaši vrstevníci jste tehdy hodně žili politikou...

Já byla opravdu posedlá politikou, dokonce jsem „lustrovala“ své přátele. Pokud nebyli zasaženi politikou tak jako já, už jsem s nimi ani nechtěla ztrácet čas. Je to asi zvláštní, ale v naší rodině něco takového máme dědičně, cítíme jakousi občanskou povinnost spoluvytvářet svět a chovat se – řekla bych – ideologicky. I když, a v knížce to taky líčím, tatínek vždycky byl na opačné straně barikády.

Jaký měli Francouzi v roce 1989 vztah k emigrantům?

Přijímali jich hodně, nebylo to omezeno jako dnes. Na růžích jsme ustláno neměli, podpory byly malé, ale každý to nějak mohl přežít. My Češi jsme byli taková šlechta mezi emigranty, i mezi těmi z východní Evropy, protože jsme měli díky Kunderovi, Havlovi, Martině Navrátilové a Ivanu Lendlovi dobré renomé.

Mimochodem, podařilo se vám setkat se s Milanem Kunderou?

Málokdo se s panem Kunderou setkal. Myslím, že kromě svých starých přátel z České republiky nechce přijít s českým světem do styku, chrání si své soukromí. Začátkem devadesátých let jsem mu napsala dopis, že bych o něm ráda natočila dokumentární film. Písemně mi odpověděl, že o sobě žádné filmy nechce nechat točit, poslal mi knížku s věnováním, což mě velmi potěšilo, ale tím naše „styky“ skončily.

Na podzim jste uvedla do kin film Život podle Václava Havla, vstřícně přijatý diváky i kritikou. Vznikl na zakázku televizní stanice Arte, hlavním záměrem tedy bylo představit Havla zahraničnímu publiku. Jak jste k tomu přistupovala?

Film není určený pouze pro zahraničí. I naše publikum se o bývalém prezidentovi ve snímku dozví spoustu nových věcí. Rozhodla jsem se pro biografický film, protože takový tady ještě vlastně nebyl. Chtěla jsem, aby to bylo jakési filmové pokračování Dálkového výslechu, knižního rozhovoru Karla Hvížďaly s Václavem Havlem z osmdesátých let, v němž popisuje svůj život. To byla jedna ze zlomových knih mého života. Chtěla jsem udělat obdobný film, v němž bude Václav Havel reflektovat sám sebe, svůj osud v rámci osudu Československa. Ale ve filmu je také mnoho pasáží z osobního a uměleckého života dramatika a disidenta. Žádné mluvící hlavy, ale jen Havel sám a osobní komentář.

Objevila jste v archivech něco nového?

Na jednu stranu bylo archivů moc, některá období zas nebyla pokryta vůbec. Měla jsem štěstí – díky koprodukci s Arte jsme měli větší rozpočet a mohli si dovolit používat drahé zahraniční materiály. Navíc na spoustu soukromých archivů pominulo embargo, které na něj autoři uvalili během prezidentování, protože se báli, že v nich Havel nevystupuje právě státnicky. Taky jsme získali leccos dosud ukrytého ve skříních, například soukromé archivy Andreje Kroba. A v neposlední řadě jsme měli k dispozici neznámé materiály, například z dětství, které Václav Havel v roce 1988 půjčil BBC, ti je odvezli do Anglie a nikdy nevrátili.

Řekla vám práce na filmu o Havlovi něco, co jste nevěděla?

Zaujalo mě, že byl od dětství evidentní vůdce. Už v raném mládí kolem sebe shromažďoval lidi, vytvářel literární a diskusní skupiny, neúnavně organizoval různé akce. Až teď jsem si uvědomila, že jeho život byla permanentní konfrontace s dějinami: když nastal nějaký dějinný okamžik, měl ihned připravenou reakci, většinou správnou. Byla jsem překvapená i historickou stopou, kterou za sebou Havel vědomě nechával. Miloval natáčení, užíval si ho. Líbilo se mu cokoliv, co bylo spojeno s filmem.

Kolik máte ve Francii práce coby střihačka?

Celovečerní film se stříhá čtyři měsíce, takže můžu dělat jeden či dva, maximálně tři filmy za rok. Když víc pracuji tady, jen jeden. Teď právě stříhám svůj šestadvacátý celovečerní film.

Zdejší filmové prostředí vidíte zvenčí. Jak se změnilo?

K zásadní změně došlo hned po převratu. Dnes se tvůrci dostávají k natáčení podle schopností a ne podle příslušnosti k politické straně, jak tomu bylo za totality, kdy jen výjimečně mohl být celovečerní či televizní film režírován nekomunistou. Předtím se točilo víc filmů a s větší státní podporou, ale já dávám přednost dnešní variantě. Češi se postupně naučili vyrábět filmy podle evropských kritérií, profesně se tu pracuje na světové špičce. Ale bohužel nastala jedna nepříznivá změna. Lidé nechodí do kina – to je ovšem celosvětový problém. Točit dnes náročnější filmy s vážnými tématy je čím dál komplikovanější, protože je jasné, že na ně moc diváků nepřijde. Považuji za malý zázrak, že se podařilo zafinancovat Fair play, protože všechno vlastně mluvilo proti němu: film z období komunismu, vážné téma, hlavní představitelka v té době nepříliš známá herečka.

Agáta Pilátová, publicistka

Foto Tomáš Vodňanský

Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas, vychází 5. 1.