|
|
 Alena
Wagnerová,
spisovatelka
Uši k slyšení, srdce k věření
Češi dnes patří k nejateističtějším národům v Evropě.
Historie českého bezvěrectví ale nezačíná teprve ateismem
hlásaným a tvrdě prosazovaným komunistickou stranou během
čtyřiceti let její politické hegemonie, jak se to často
vykládá. Historické předpoklady k němu byly vytvořeny už
daleko dřív, oním prvním lámáním páteří protireformací a
násilnou rekatolizací země po Bílé Hoře, která snad nikde v
Evropě neproběhla s takovou radikalitou jako v Čechách, i
když tu jistě nešlo jen o dobu temna, jak nás tomu učil
Alois Jirásek. Ale pro větší část obyvatel tehdejších Čech v
každém případě obdobím hluboké frustrace a zažitého
bezpráví. Snad právě tehdy se vytvořily předpoklady ne k
ateismu, který je vědomým odmítáním existence nějakého boha,
něčeho nad světem vůbec, ale oné lhostejnosti vůči
náboženským otázkám smíšené s bezradností, která dnes u nás
převážně vládne, sekularizace ve své nejčistší podobě.
Ovšem nábožensky orientovaných lidí ubývá už léta v celé
Evropě, kostely se prázdní a církve ztrácejí členy. Myslím
si ale, že pro dnešního člověka moderní technické civilizace
je také těžší věřit než pro naše předindustrializační
předky, kteří byli denně konfrontováni s hranicemi svých
možností i bezmocí vůči přírodě, a představa, že nad tímto
světem je síla, k níž je třeba se vztahovat, pro ně byla
nasnadě. Možná, že právě toto vztahování se k něčemu „nad“
vytvářelo onu dynamiku, z níž vznikala – nezapomeňme – v
podstatě rukodělnou prací naše evropská kultura. Obrovský
rozvoj techniky a vědy v posledních přibližně dvou stoletích
industrializace nám ale prostředkuje vědomí, že si stačíme
sami, představuje nám svět jako naše dílo a lidské možnosti
jako více méně neomezené, řešení problémů jako otázku času.
Nějakého boha k tomu nepotřebujeme, stačí racionálně a
ekonomicky myslet. A jestliže jsme na něčem závislí, pak
jsou to zase jen lidé, třeba náš zaměstnavatel, který nás
vyhodí z práce a může nám ve své reálnosti připadat daleko
mocnější než nějaký pámbu. Jenže neuniká nám dnešním
racionálním výkladem světa a života, redukcí na to, co je, i
něco z jeho podstaty, která se racionálně vysvětlit nedá?
Známý egyptolog Jan Assmann v této souvislosti mluví o něčem
skrytém, co ale cítíme, a tuto základní zkušenost nám různá
náboženství nebo filozofie jen různými způsoby tlumočí.
Musím se ale přiznat, že našim předkům bezprostřednost a
samozřejmost jejich víry často závidím, třeba když si čtu
krásnou, a přitom prostou píseň jindřichohradeckého
františkána a později asi bratrského kazatele Klimenta
Bosáka složenou v první třetině šestnáctého století.
Poslyšte sami: „Otče náš, milý Pane, dej nám Ducha svatého,
prosíme, ať se stane pro Krista syna tvého, ať nás učí
Božského pravdu zákona znáti, proroctví falešného pilně se
vystříhati. Kriste, jenž jsi věrným svým seslal Ducha
svatého, před věky vyvoleným od Otce nebeského; račiž nám
této chvíle téhož Ducha seslati, abychom tebe mile mohli v
slovech poznati. Ó milý Duchu svatý, rač našim hostem býti,
jenž si v darech bohatý, nemeškej k nám přijíti. Spravuj
jazyk k mluvení, dej dobré naučení, nachyl uši k slyšení,
zapal srdce k věření.“
Jistě, křesťanská víra tehdy tvořila základní osu lidského
života i myšlení a měla svůj slovník, jímž se Kliment Bosák
také vyjadřoval, tak jako my našim dnešním, když třeba místo
o člověku mluvíme o humánním kapitálu.
Ale nemluví se zde, byť jazykem 16. století, o základních
parametrech i našich životů? Kant by tu nemluvil o Duchu
svatém, ale o morálním zákonu ve mně, který nás vede k
rozlišování dobrého a zlého, aniž by ale vyložil, odkud se
vzal. Jan Assmann zase o něčem skrytém, co ale cítíme. A
právě toto skryté, ať už to pojmenujeme jakkoliv, nám ve
výzvě Bosákovy poslední strofy v onom „dej dobré naučení“
otevírá autonomní svět smyslu mimo svody falešných
proroctví, jimiž naše doba překypuje. |
