|
|
 Roman Polanski šokuje i dojímá
Režisér polského původu Roman Polanski (letos v srpnu se
dožije 82 let) si udržuje celosvětovou pověst po více než
půlstoletí. Svůj první film Nůž ve vodě natočil v Polsku,
další především ve Spojených státech (Rosemary má děťátko,
Čínská čtvrť). Jenže tam se už dlouhou dobu nesmí vrátit,
protože americká justice jej stále stíhá za dávný sexuální
přečin – povolná mu byla dívenka sice vnadná, ale takříkajíc
ještě „pod zákonem“.
Česká televize nyní přichystala dva jeho novější filmy,
jednak Pianistu (pondělí 26. ledna, ČT2, 21.55), který se
odehrává v kulisách nacisty zničené Varšavy, jednak
konverzační komedii Bůh masakru (neděle 1. února, ČT2,
22.10). V prvním jmenovaném snímku, nepochybně údernějším i
věrohodnějším nežli nedávno vysílaná Colette, o níž jsme
psali v minulém čísle, režisér zaujme výmluvnými detaily
signalizujícími zejména všudypřítomný přízrak hladu (třeba
slizování polévky rozlité na blátivou zem), ale soustředí se
zejména na davové scény plné beznaděje i doutnajícího
odporu. Jejich prostřednictvím vypichuje důležité historické
body, aby svému vyprávění vtiskl podobu jakési kroniky: 31.
10. 1940 – přesun židů do ghetta, 16. 8. 1942 – začátek
vyhlazovacích transportů, 19. 4. 1943 – vzpoura v ghettu, 1.
8. 1944 – varšavské povstání.
Druhý film svým názvem Bůh masakru mate: pokud jej nějaký
divák vezme doslova a bude očekávat krvelačnou příšernost,
dočká se děsivého zklamání. Ve skutečnosti bude přihlížet
jednou vážnějším, jindy rozmarnějším rozepřím dvou
manželských párů, které se scházejí, aby vyřešily konflikt
mezi svými dětmi – úder klacku do obličeje se tu stává
ohniskem stále vášnivějších diskusí.
Na počátku stála stejnojmenná divadelní hra Yasminy Reza
známá i z českých jevišť. Půdorys příběhu, soustředěného do
jednoho bytu, ovšem režisér zbavil proklamativnosti a
zvěrohodnil jak ústřední čtveřici postav, tak vyostřující se
spleť zápletek a doprovodných rozmluv, jen různě
obměňovaných a cezených skrze nově nastavené konflikty.
Polanski ukazuje, jak se na počátku „civilizovaná“ snaha
domluvit se postupně hroutí, nahrazována stále
bezohlednějšími výpady a zesměšňováním, kdy rozmíšky
probíhají nejen mezi znesvářenými rodičovskými páry, ale i
napříč každého z nich. Pozvolné „padání masky“, kdy lidé
ztrácejí zábrany a chovají se podle své přirozenosti,
umocňují nejen trapasy (například nevolnost završená
zvracením), ale také narůstající přiopilost, která rozvazuje
jazyk a ponouká k neuváženému obviňování a výčitkám. Jak to
napsal Gogol? Nezlob se na zrcadlo, máš-li sám křivou hubu…
Jan Jaroš, filmový publicista |
