Číslo 5 / 2015.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor se zpěvačkou.
Anetou Langerovou.

Aneta Langerová, zpěvačka

Poměrně snadno. Čekala jsem to a čekali to i všichni kolem. Roli hrála i doba, cédéček se prodává stále míň a míň, navíc nedělám ten typický mainstream, který by se zalíbil všem. Taková je ale moje cesta. Jsem teď o to raději, když si moji hudbu někdo sám najde, nechtěla bych být trendy zpěvačka, jejíž desku si koupí každý, jen aby byl cool.

Myslíte, že dnes máte věrnější publikum než v době, kdy po vás šílela půlka národa?

Jistě, chodí na mě lidi, kteří vědí, co zpívám a o čem zpívám, jsou vnímavější, víc zaměření na obsah. Mohla jsem zůstat u muziky, kterou jsem dělala na první desce, ale to by nebyl vývoj, spíš stagnace.

Nové album jste nahrávala na zapadlém místě na Šumavě. Vážně se to tam jmenuje Na Radosti?

Ano, je to samota, které se říká Na Radosti, opuštěné místo, kde se zastavil čas. Zůstaly tam jen dvě chalupy, zbytky kaple a socha panenky Marie. Kousek od toho stojí ještě starý zchátralý dům, který kdysi sloužil jako sirotčinec. A právě na něm je zvláštně symbolický nápis Na Radosti, který jsme použili do titulu desky.

Jak se na takovém místě tvoří?

Pro skládání je to ideální místo, už proto, že tam nemáte skoro žádný signál. To vás nutí soustředit se. Líp se tam koncentrujete, takže se dostanete hlouběji sám k sobě, jste k sobě mnohem upřímnější.

Neobávala jste se, že vás ten šumavský pobyt ovlivní špatným směrem – že vás budou napadat melancholické, depresivní motivy a melodie? Příroda přece není všeobjímající.

To není, ale v tomto případě byla. Deprese je něco, co mě Na Radosti v žádném případě nepotkalo. Spíš naopak. I když mě překvapilo, že jsme to tam s mým klavíristou a producentem Jakubem Zitkem tak dlouho vydrželi. Naší odměnou byly silné zážitky a šance pozorovat svět odněkud, kde je klid a ta zmíněná soustředěnost. Melancholie přišla jen občas – třeba když po ránu zahalila celou okolní krajinu mlha, to člověka přivede k zamyšlení. Celá deska je vlastně takovým zamyšlením, ale rozhodně ne depresivním, spíš je z ní myslím cítit pozitivní vztah k přírodě, k zemi. K tomu, co nás tady všechny drží.

Jednu píseň jste prý pilovali tak dlouho, až jste ji nakonec na album nedali…

Ano, byla to Divá Bára, píseň inspirovaná příběhem Boženy Němcové, který mě vždycky fascinoval. Toužila jsem ho jednou zpracovat. Divá Bára byla i prvním vodítkem k tvůrčí spolupráci s Kubou, shodli jsme se na tom, že nás ten příběh oba zajímá. Líbila se nám statečnost té ženy, která nedbala na pravidla okolního světa, nedělala to, co se od ní očekávalo. Nakonec jsme ale usoudili, že Divá Bára je jen jedna, a z respektu k této krásné bytosti, vykreslené v povídce Boženy Němcové, jsme skladbu na album nakonec nezařadili.

Vaše album nezapře, že vznikalo daleko od civilizace, má specifickou venkovskou atmosféru, stačí si poslechnout třeba píseň Bříza. Co pro vás znamená venkov?

Na venkově jsem doma. Vyrůstala jsem na vesnici a strávila tu celé dětství. Byla jsem vychována velmi prostě, v souladu se zemí a zvířaty. Pořád mám venkov ráda, jakmile ucítím vůni sena, jsem zpátky ve svém dětství. A nové album je zdůraznění mojí podstaty.

V jedné z čerstvých písní, Divoká hejna, zpíváte i o velkoměstě. Máte ráda Prahu?

Je to místo, kde mám práci a spoustu přátel. Píseň, kterou zmiňujete, pojednává o noční procházce Prahou, kdy je člověk sám, třeba poté, co se rozloučil s přáteli. Klade si otázku, zda na místě, kam tu noc jde, je opravdu jeho domov. Obracím se v textu na konkrétního člověka, tím je má kamarádka Marie, která nám zavolala na Šumavu ve chvíli, kdy jsme tu píseň skládali. Nahráli jsme si ten telefonát a s jejím svolením část z něho použili. Marie mě mnohému naučila a mnohokrát mi v životě pomohla. V té písni tedy neopěvuju jen krásu noční Prahy, ale také naše přátelství.

Vaše nové album má místy až šansonovou příchuť. Co vy a tento žánr?

Vždycky jsem k šansonu cítila respekt. Ten respekt stále trvá, ale jak jsem starší, moje obavy z toho žánru se zmírňují. Třeba si v budoucnu troufnu podniknout v tom žánru další kroky.

S úhlavním autorem toho žánru, Michalem Horáčkem, už máte za sebou první spolupráci – na jeho Českém kalendáři. Jaká zkušenost z toho pro vás vyplynula?

Pracovat s Michalem Horáčkem je velká zkušenost. Poprat se jako zpěvačka s jeho texty není jednoduché. Každá moje emoce je v tu chvíli velmi důležitá, abych správně vystihla, co chce autor říct. Na Český kalendář jsem nazpívala několik verzí skladby S pleťovou maskou na tváři a Michal Horáček si obratem vybral tu, která ho zaujala nejvíc. Byla to rychlá a obohacující spolupráce.

V únoru se vydáváte na nové turné. Vyvíjí se v souladu s vaším autorským repertoárem i vaše koncertní prezentace?

Samozřejmě přemýšlím o tom, jak prezentovat novou desku, ale také zvažuju, jak do koncertu včlenit i starší písně, které jsou mi nejblíž a chci si je na repertoáru udržet. Turné pojedu jak se svou kapelou, tak se smyčcovým triem, které hraje na nové desce. A věřím, že se na šňůře budeme mít moc dobře, že to bude výjimečná doba pro nás pro všechny.

Deset let jste byla patronkou Světlušky, nadačního fondu Českého rozhlasu, který pomáhá nevidomým. Letos jste se spolupráce na této charitativní činnosti vzdala. Z jakého důvodu?

Měli jsme jiný pohled na budoucnost Světlušky. Získala jsem pocit, že už jsme si se vzájemně předaly vše, co jsme mohly, že je dobré nechat ji žít vlastním životem.

A konkrétněji?

Vedení fondu došlo k tomu, že má o fungování nadace jiné představy, což zase nespadalo do mého pojetí Světlušky. A tak jsem udělala tohle rozhodnutí, velmi nerada, ale musela jsem. Bylo mi jasné, že bych nemohla být dobrým patronem něčeho, s čím už tak zcela nesouzním. Rozdílnost názorů, vkusu a chování, to bylo pro mě při rozhodování o ukončení spolupráce zásadní. Ale není se čeho bát, Světluška to zvládne. Už je to velká holka.

Je charita aktivitou, které byste se v budoucnu chtěla dál věnovat?

Myslím, že bez tohoto sociálního vkladu nemůžu úplně žít, takže dřív nebo později zase k charitě zamířím.

Jste vlastně jedinou vítězkou české Superstar, která se dokázala trvale prosadit a udržet si popularitu. Sledujete, jak dopadli vaši nástupci?

Neřekla bych, že se to povedlo jen mně, potkávám na koncertech třeba Petra Bendeho i některé další. Ale úvodní SuperStar byla první soutěž tohoto typu, tlak na vítěze byl mnohem větší než v dalších letech. A větší byl asi i můj vzdor vůči boomu, který mě potkal, a manipulaci, která s ním mohla přijít. Chtěla jsem si udržet to, proč vlastně od malička zpívám, co mám v sobě a co chci dávat ven. Taky jsem už tehdy měla za manažera svého bratra Nikolu, který nade mnou drží ochrannou ruku. Když máte při sobě takového člověka, tak se pak samozřejmě můžete soustředit jen na čistou hudbu.

Vaše závratně rozjetá kariéra vám zkomplikovala studia, maturitu jste si dodělávala ve dvaadvaceti a na vysokoškolská studia jste ani nestačila pomyslet. Nebo ještě není všem dnům konec?

Vysoká škola by mě lákala, kdybych nezačala tak brzy pracovat, usilovala bych asi o to, dostat se na školu do zahraničí. Ta studia by se mohla týkat hudby, skladby, aranžmá… To by mě hodně těšilo. Zatím se ale držím doma, jsem takový pecivál – sice hodně cestuju v soukromém životě, ale nikoli pracovně. Uvidíme, co život přinese, třeba budu mít nějakou delší pauzu před dalším albem a budu moct někam odjet. Občerstvit si myšlenky.

Letos by se měl konečně dostat do kin film 8 hlav šílenství, v němž jste si zahrála ruskou básnířku, která strávila léta v gulagu. Čím vás ta postava zaujala?

Anna Barkovová byla ruská básnířka, kterou sovětský režim třikrát zavřel do lágru. Byla to ale i tvůrčí osobnost a velmi charismatická žena, přijala svůj osud a i v těch lágrech dokázala tvořit. Dokonce v zajetí našla svou lásku – a díky tomu přežila. Vidíte, zase silná ženská hrdinka, která člověka neuvěřitelným způsobem inspiruje…

Původně jste v tom filmu měla jen zpívat. Jak se stalo, že jste se dostala k hraní?

Původní záměr skutečně byl, že zazpívám takzvanou lágrovou odrhovačku. Ale nakonec mě režisérka Marta Nováková oslovila, jestli bych nepřijala rovnou hlavní roli. Vysvětlila to tím, že chce neherečku a zároveň někoho, kdo umí pracovat s emocemi. To mě potěšilo… Jenže je něco jiného pracovat s emocemi v písních a v obličeji. Nicméně snažila jsem se.

Milan Šefl, publicista

Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas, vychází 19. 1.