|
|
Na hranicích dvou světů
Titul Jak jsme hráli čáru zní trochu nostalgicky, a
česko-slovenský film Juraje Nvoty přiměřenou dávku nostalgie
opravdu nepostrádá. Scenáristé – i na základě vlastních
zážitků z dětství – situovali děj do slovenské obce pár
metrů od rakouských hranic. Koncem šedesátých let se tu
odehrává příběh rodiny rozdělené komunistickými zátarasy.
Starší manželé s vnukem zůstali na československé straně,
rodiče malého Petra na rakouské, odkud zatím marně usilují o
získání syna. Chlapec žije své všední dny, ovlivňované
protirežimními názory prarodičů a občasnými telefonáty s
matkou a otcem. Uvolněné poměry osmašedesátého však mění
situaci.
Přímočaře vedený děj snímku, určeného především dětským
divákům, je přehledný, plyne bez větších zádrhelů.
Společnost ve vsi je srozumitelně rozvrstvená, děda
hospodský (ve výtečném podání Milana Lasici) má všechny
přečtené a projevuje zřetelnou ironii, ale v mezích zákona,
aby neuškodil vnukovi. Mezi místními pohraničníky se najde
„lidský“ velitel (věrohodný Ondřej Vetchý). Svěžím zážitkem
je výkon Richarda Labudy v roli Petra (vnuk Mariána Labudy).
Dokázal se skvěle vcítit do kluka opuštěného rodiči, který
pochybuje, že ho ještě vůbec chtějí. Prožívá konflikty s
partou uličníků „černogardistů“, jež koření dramatické
situace způsobené blízkostí hranic. Do příběhu se tu a tam
vloudí i kus poezie a humoru.
Výrazně jej však poškozuje český dabing. Lze pochopit, že
pro dětského diváka se musí slovenské dialogy dabovat, ale
kvůli neobratnému přepisu i interpretaci zní zejména čeština
hlavního hrdiny strojeně, malý kluk by takové věty a takhle
neřekl. Navíc, některé dialogy i celé scény jsou pro
tuzemské děti nesrozumitelné. A kdo vložil do úst Libuše
Šafránkové maďarštinu, kterou odříkává s příšernou
výslovností? Vždyť když v kině bude divák, který tu řeč
trochu zná, zkazí si dojem z celku. Což by bylo škoda,
protože Nvotův film je zas po čase hraný a pro děti. I když
se mu z marketingových důvodů říká „rodinný“.
Agáta Pilátová, filmová publicistka
|
