|
|
 Přemysl
Hnilička,
publicista
Hattrick Viktora Preisse
Když Renata Venclová s Klárou Novotnou připravovaly
propagační článek pro předvánoční Týdeník Rozhlas, nemohly
vybrat příhodnější název: V hlavní roli třikrát Viktor
Preiss. Skutečně, během vánočních svátků se v programové
nabídce sešly hned tři premiérově uvedené inscenace, v nichž
tento herec účinkoval.
Na Štědrý den to byla rozhlasová úprava divadelní hry Johna
Millingtona Syngeho Studna světců (dramaturgie Renata
Venclová, režie Lukáš Hlavica), v níž voda ze zázračné
studny vrátí zrak dvěma slepým žebravým manželům. Protože se
však jejich představa o světě nedá srovnávat s chudou
realitou, raději znovu přijmou břímě slepoty. Režisér
Hlavica zde nechal volné pole pro představitele žebravých
manželů Doulových – Viktora Preisse a Simonu Stašovou; oba
vynikají především ve scéně, v níž svůj sen o partnerovi
konfrontují s neutěšenou skutečností. U obou se otevřou
stavidla herecké bravury, s níž představují životní zklamání
a vnitřní marasmus, který se náhle bez zábran žene na
povrch. Až zamrazí z té vyprahlosti, s níž žádají o
navrácení – slepoty.
V dramaturgii Renaty Venclové vznikla i úprava divadelní
komedie francouzského klasika Alfréda de Musseta Na nic
nepřísahat (2014), kterou režírovala nedávno ředitelem
Českého rozhlasu zároveň oceněná i propuštěná Hana
Kofránková. S nebývalou lehkostí nechává probíhat děj ještě
lehkovážnější milostné komedie, v níž hlavní roli hraje
sázka Valentina Van Bucka (Martin Písařík) a jeho strýce
(Viktor Preiss) o to, zda Valentin získá náklonnost mladé
Cecílie (Andrea Elsnerová) - a naopak, zda jí se podaří
okouzlit Valentina.
Konečně první lednovou sobotu uvedla Vltava rozhlasovou
verzi absurdní grotesky Harolda Pintera Pařník (dramaturgie
Klára Novotná, režie Natália Deáková), pranýřující
byrokratičnost a zrůdnost jedné podivné instituce, která bez
nějakého vnitřního smyslu a zcela mechanicky shromažďuje,
zadržuje a mučí lidi. Zároveň se tu – jak jinak v byrokracii
– hraje o moc, ba dokonce o život.
I v tomto případě jde především o inscenaci hereckou. Viktor
Preiss zde vede svého ředitele v nebývale expresivním duchu;
jeho Roote je unavený šéf zcela zbytečné instituce, který
při každém náznaku problému okamžitě vybuchuje vztekem či
zuřivostí, řve na své podřízené jako buldok, jako by ani
neartikuloval. Rooteova přímého podřízeného Gibbse ztvárnil
Martin Finger ve dvou polohách: strohý a strojený je ve
scénách s ředitelem, uvolněný až žoviální (především pak ke
kolegyním) v těch ostatních. Vyšší ligu zákeřnosti a
vypočítavosti hraje další z podřízených – Lush; v podání
Martina Stránského má onu přesně odměřenou dávku
podlézavosti a jakéhosi zvráceného šarmu.
Všechny tři inscenace nabídly posluchači to, co asi o
vánočních prázdninách očekával: kvalitní a nepodbízivou
zábavu. Odhlédneme-li však od premiérového zařazení, musíme
se začít ptát po dramaturgické aktuálnosti všech tří her. Co
přimělo dramaturgyně k zařazení do tvůrčího plánu? U
Pinterova dramatu se nabízí nejen téma boje s byrokraty,
ohrožujícími podstatu lidskosti, ale také jistá návaznost na
dřívější rozhlasové realizace Pinterových dramat (Rodinné
hlasy, 2011; Nádraží Victoria, 2011). U dalších dvou je však
dramaturgický přínos spornější. Nutno se tedy spokojit s
kladem, který je společný pro všecky tři inscenace: nabídly
vynikajícímu herci v krátkém časovém období hned tři
rozdílné postavy. |
