|
|
Nesmrtelný klaun Werich ovládl Českou televizi
Před sto deseti lety se narodil Jan Werich. Snad není třeba
jej představovat. Když spolu s Jiřím Voskovcem (a také
hudebním skladatelem Jaroslavem Ježkem a režisérem
Jindřichem Honzlem) povznesl Osvobozené divadlo k tribuně, z
níž zněl ostře protestní hlas nejen k domácím poměrům, ale
také k neblahé situaci v blízkém zahraničí, jeho postoj
nezastíral výrazně levicový akcent, dotvrzený i filmovými
satirami (Hej-rup!, Svět patří nám).
„Osvobozeným“ spílali nejen nacisti, ale také tuzemští
pravičáci. Je jisté, že Voskovec a Werich svými hrami a
zejména pověstnými předscénami, kde komentovali aktuální
dění, přesně rezonovali s pocity ve společnosti, ohrožené
hitlerovským Německem. Sympatizovali s nimi i komunisté (a
později se pokusili přivlastnit si jejich odkaz); ostatně
Jan Werich se v dobách nejtužšího stalinismu stal –podobně
jako Jiří Trnka - jakousi vývozní celebritou, jejíž tvorbou
se režim hodlal chlubit v zahraničí. Své době poplatný, ale
přesto mistrný historický (dvoj)film Císařův pekař a Pekařův
císař (1951) to jasně dokládá.
Výročí Jana Wericha (5. února 1905–31. října 1980) poskytlo
příležitost upozornit zejména na ta díla, kde po Voskovcově
emigraci vystupuje sám. Spatříme hlavně pořady, které
vytvořila sama televize. V šedesátých letech zazářil v řadě
mikrokomedií, natáčených podle klasických literárních
předloh (Medvěd, Uspořená libra, Drahý zesnulý, Kočár
nejsvětější svátosti, Magnetické vlny léčí). Pokaždé
předvedl svrchované, robustně rozklenuté herectví s výrazným
komediálním podložím i smyslem pro vyznění verbální složky.
Uvidíme ovšem i jiné snímky – patří sem cenný záznam
představení Těžké Barbory, v níž Voskovce zdárně nahradil
Miroslav Horníček, dokument 6 otázek pro Jana Wericha a také
publicistické doklady toho, jak se Werich, již jmenován
národním umělcem, angažoval v demokratizačním procesu na
sklonku šedesátých let (Černá hodinka s Janem Werichem,
Přiložte životopis). Na své prostořece otevřené postoje
doplatil: podobně jako v roce 1938 bylo Osvobozené divadlo
úředně zavřeno, protože prý z pozic blízkých komunismu
zesměšňovalo úřady i politiku, také v normalizačním období
se stal svého druhu nežádoucí osobou, protože měl podlehnout
pravicové úchylce. Ale tomu, aby se proměnil v živoucí
legendu, zosobňující chytrý humor i občanskou statečnost, už
nikdo nezabránil...
Jan Jaroš, filmový publicista
|
