|
|
Kdo ztrestá nepřemožitelnou obludu?
Ruský režisér Andrej Zvjagincev patří mezi nejvýznačnější
evropské tvůrce. Lze u něho pozorovat, jak do soukromých
dramat stále silněji začleňuje celospolečenské vlivy. Sami
jsme se už v Návratu mohli přesvědčit, že jeho portréty
ruské mentality či tamních poměrů nejsou rozhodně lichotivé.
Deziluzivní průhled do ruské společnosti, ovládané i ve
vzdálených končinách bezohlednými místními elitami,
předkládá i jeho nejnovější snímek Leviatan.
Ukazuje těsnou provázanost aktivit politických,
podnikatelských i náboženských. Nikoli náhodou se na tomto
úběžníku moci podílí i pravoslavná církev. A od „poddaných“
se očekává, že po vzoru starozákonního Joba budou trpělivě
snášet veškerá protivenství, která na ně dolehnou.
Ve státním zájmu
Konflikt je jednoduchý: poněkud impulzivní, přímočaře
uvažující i jednající muž, jemuž hrozí vyvlastnění domu i
pozemku na pobřežním útesu (prý ve „státním zájmu“), si
pozve svého někdejšího kamaráda ještě z dob vojančení, nyní
prominentního moskevského právníka, aby mu pomohl. Jenže
iluze o čistě právnickém vyřešení rychle selhávají, když
nastoupí hrubá síla. Zbitý a v pustině vysazený právník
urychleně odjíždí, vzdorující potížista končí ve vězení,
odsouzen za údajnou vraždu své ženy, o níž ani netušíme, zda
spáchala sebevraždu, nebo zda jí k osudnému skoku do hlubin
někdo pomohl. A starosta jen blahobytně podotkne, že patnáct
let za mřížemi by mohlo stačit...
Leviatan – název odkazuje k biblickému netvoru, vládnoucímu
nad všemi šelmami – ovšem nebuduje nějakou proklamativní
výpověď. A syžetová linie také není to nejpodstatnější, co
Zvjagincev předkládá: důležitější je postižení ruské povahy,
prolévání sklenek vodky hrdlem, vychloubačná sebejistota
(často se opakující právníkova tvrzení, že protivníka
„popadne za koule“). Patří sem osudové podcenění vztahových
vazeb, ať již se to týká vzpurnosti dospívajícího syna, nebo
neprozřetelného advokátova milostného románku s přítelovou
přitažlivou manželkou, nejspíš unavenou i znuděnou
bezperspektivním životem. Výjev s loveckou výpravou a
střelbou do terčů je ve všech ohledech naprosto výmluvný.
Slabší je vždy obětí
Záporné postavy jsou jednoznačně dané, ať již je to starosta
okázale vystavující na odiv svou zbožnost, nebo jeho přítel
pop. Považuji je za načrtnuté dosti prvoplánově, ba s
jakýmsi agitačním podtextem, schází jim obšírnější motivické
i povahopisné zázemí. Ovšem i bezpráví se bránící
protagonisty (kteří se hlásí k bezvěrectví) lze sotva
považovat za veskrze kladné. Ovládají je slabošské rysy, ať
již je to podlehnutí „zakázanému“ sexu, nebo alkoholu jako
reakci na vypjaté situace. Obé má pro ně stejně ničivý
dopad. Vladimir Vdovičenkov a Alexej Serebrjakov je
ztvárnili skvostně, s dokumentární naléhavostí, bez nejmenší
nadsázky a i bez jakéhokoli idealizování – jako kdyby
vypadli z nějaké Čechovovy hry. Ale režisér přidává další
figury, aby ukázal, jak stačí pouhé podezření u dosud
sympatizujících lidí, aby se – navzdory jejich nejlepším
úmyslům pomoci spravedlnosti – rozpoutalo zničující stíhání.
Leviatan se vyznačuje jistou odosobněností režijního
přístupu, jsou dosti patrné protokolární tendence, které se
obnažují třeba ve čtení sáhodlouhých rozsudků a jejich
odůvodnění, ale také se odrážejí ve vizuálním ztvárnění
věčně podmračené drsné krajiny i podnebí v přímořské
sibiřské výspě. Vizuální podmanivost však rychle splývá se
všudypřítomnou zlověstností, která se pozvolna naplňuje, až
vrcholí demolicí domu; spatříme, jak zlo triumfuje, navíc
podpořeno církevním požehnáním.
Leviatan se řadí mezi skeptické výpovědi o nemožnosti
zákonnými prostředky prosadit právo, protože slabší se vždy
stává obětí silnějšího, aniž by pomohla případná pomocná
ruka. V tomto ohledu lze předchůdce Zvjaginceva hledat třeba
v tvůrcích italských dramatů o všemocné mafii.
Jan Jaroš, filmový publicista |
