Číslo 6 / 2015.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s hudebním skladatelem.
Enniem Morriconem.

Ennio Morricone, hudební skladatel

Maestro, římskou čtvrť Trastevere známe z povídek Alberta Moravii. Je to spleť uliček a lidských osudů na břehu Tibery, kde byl ve škole vaším spolužákem Sergio Leone, budoucí režisér slavných spaghetti westernů, k nimž jste skládal hudbu. Své první melodie jste prý ale vytvořil už v šesti letech. A vaším prvním učitelem byl váš otec. Je to tak?

Ano. Tak tomu myslím bývá u spousty dětí a jejich rodičů. Navíc hrál na trubku, na kterou jsem začal hrát i já. A poté jsem ji i studoval na proslulé škole Accademia Nazionale di Santa Cecilia v mém rodném městě.

Nastoupil jste tam jako dvanáctiletý roku 1940 a traduje se, že jste první čtyři ročníky zvládl za půl roku. Postupně jste si přibíral další obory: harmonii, sborový zpěv, dirigování... a skladbu. Radil vám váš tatínek, sám známý muzikant Mario Morricone, jak byste měl komponovat?

Jistě, ale větší vliv na mě přece jen měla výuka na konzervatoři. Poskytla mi velmi dobrý základ, který jsem po celý další život rozvíjel. A protože jeden z našich tří synů, Andrea, jde v mých stopách, mohl jsem v pravý čas obrátit pořadí a předávat znalosti a zkušenosti jemu. Stal se totiž také skladatelem a dnes spolu velmi často spolupracujeme. Doplňujeme se. Dá se to nazvat i jinak, ovlivňováním, ale v tom dobrém smyslu slova.

Že jste napsal hudbu k neuvěřitelnému počtu pěti set filmů, se ví, stejně jako to, že sice jen třicet z nich jsou westerny, ale přesto vás nejvíc proslavily. Méně se však už mluví o druhé, poněkud odvrácené tváři vaší tvorby. Důvěrně znáte dílo Bouleze, Stockhausena, Beria, Nona. Spoluzaložil jste dvě seskupení italských autorů soudobé hudby, Il Gruppo di Improvvisazione di Nuova Consonanza a Forum Music Village. Napsal jste stovku skladeb – od komorních na verše básníků jako Pavese či Quasimodo až po sborové či symfonické. Jak se dívali vaši kolegové z oblasti vážné hudby na vaši činnost pro film a televizi? Spatra?

Upřímně, nevím. Netuším, jak to posuzovali. Odjakživa věděli, že nejsem z těch, kdo dělí hudbu na filmovou, televizní a vážnou. Věřili, že vždycky skládám to, co miluju, a že to dělám s láskou. Hudba je mojí celoživotní vášní. A jestli se na to někdo dívá s despektem, neřeším. To je jeho problém, ne můj.

Proč není podle vás soudobá vážná hudba příliš oblíbená? Vydala se do slepé uličky, uzavřela se do sebe? Anebo ji lidé pochopí až za sto let, jako dnes obdivují obrazy impresionistů?

Přiznám se, že na to neumím odpovědět. Ale řeknu vám něco jiného. Ani moje vlastní hudba nebyla a není vždycky jednoduchá. Ostatně, jeden americký rocker mě zahrnul do kolekce nahrávek nazvané Disonance a jiné hříchy. Ovšem na základě inspirace mými písněmi, mými filmovými melodiemi vzniklo populární album We All Love Morricone, na kterém se podíleli Bruce Springsteen, skupina Metallica a další. Lidé se mě často ptají, jak se na to dívám. A já jim odpovídám, že jsem z toho měl obrovskou radost. Je pro mě velikou ctí, že někoho jiného motivuji k tvorbě, k interpretaci. Je omyl, pokud si někdo myslí, jak jsem naštvaný, když mě jiní údajně kopírují. Já naopak vnímám to, jak se vyrovnávají s mou hudbou, jako zcela nové skladby.

Výčet osobností z hudby a filmu, s nimiž jste přišel pracovně do styku, je takřka nekonečný a lidsky velice pestrý. Od – zcela namátkou – křehkých interpretů jako zpěvačka Francoise Hardyová po bouřliváky stříbrného plátna, jakým je režisér Oliver Stone. Je někdo, s kým jste se doopravdy spřátelil a s kým se stýkáte dodnes?

Těch jmen, se kterými jsem navázal přátelství či aspoň kamarádství, bylo hodně. S některými se navštěvujeme dodnes. Ale mým velkým přítelem se stal režisér Giuseppe Tornatore. Vytvořili jsme spolu řadu filmů, ten nejslavnější má skoro symbolický název Bio Ráj. A právě Giuseppe je tím, koho považuji za blízkého člověka.

Porozuhodnou hudbu ovšem Morricone složil pro film jiného režiséra, Rolanda Joffého. Příběh misionáře, který se v 18. století vydává do Jižní Ameriky, aby tam získal odlehle žijící kmen indiánů pro křesťanství, mu umožnil využít své rozsáhlé hudební vzdělání: „V Misii jsem se odrazil od motivu v podání flétny, jednoho z nástrojů, který se v evropské hudbě postupně zabydloval po reformě církve a církevní kultury, vyplývající z Tridentského koncilu. Přes píšťalku jsem pak jako přes melodický most přešel k popěvkům indiánů, které se ovšem nezachovaly, takže jsem si je musel vymyslet...“

Dokázal jste opakovaně složit hudební motivy, které přispěly k tomu, že se filmy, v nichž zazněly, staly nezapomenutelnými. Stačí připomenout foukací harmoniku ve filmu Tenkrát na Západě. Kdy k vám takové nápady přicházejí? Jak si je zapamatujete či poznamenáváte?

Nedokážu vám říct, zda mě takové útržky melodií napadají v určitou chvíli. Když komponuji, ať už nad hrubým, či finálním sestřihem snímku, snažím se maximálně vystihnout jeho náladu. Doplnit, umocnit obraz emocí. Vložit do filmu další myšlenku. A pokud říkáte, že některé z mých nápadů přispěly k tomu, že na film diváci nezapomínají, pak mě to moc těší. Protože to znamená, že se mi práce povedla.

Jiří Vejvoda, publicista

Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas, vychází 26. 1.