|
|
 O
jedné dávné hitparádě
Také vám doma před usnutím zpívali, když jste byli malí? Mně
ano. Matka mi pochopitelně prozpěvovala hlavně lidové písně,
ale jiné než ty, které jsem znal ze školky nebo ze školy.
Vybírala méně známé a tajemné:
„Pásla má milá páva / mezi horama sama... / Jeli kolem čtyři
páni, / pojeď, děvčátko, s námi...“
Nejraději mě zásobovala lidovkami z teritoria hlavního
města, což byly vesměs songy drsné a neučesané:
„Škrunda už je nebožtíkem, / Škrunda už je nebožtík, /
škrábali ho pod pupíkem, / on se ani neušklíb...“
Hrdina příběhu (dnes bychom řekli zombie Škrunda) leží v
hrobě a čeká, až jeho milá půjde okolo, aby ji mohl zatahat
za nohu a pořádně ji vyděsit.
„Co to, Škrundo, co děláš, co děláš, / že mě za nohu taháš!“
zpívá mu ta jeho slečna a vyhrožuje, že už za ním na hřbitov
chodit nebude...
A pak tu byly písničky vězeňské jako Na Pankráci, tam na tom
vršíčku, samozřejmě v té sprosté – tudíž pro dítě
zajímavější – verzi. Dodnes mám moc rád píseň o prostitutce,
která vrcholí jejím sebevražedným skokem z Karlova mostu do
Vltavy. Surrealistický obraz jejího konce nesmazatelně
poznamenal mou dětskou fantazii:
„A tam na dně řeky / za ty její chyby / žerou tělo hezké /
všelijaké ryby...“
Jak se tak probírám vzpomínkami, s překvapením zjišťuji, že
mi maminka vůbec zpívala nejrůznější drasťáky, ale mně se
moc líbily. Když už zapěla o dětech, tak zvolila například
spirituál, jehož hrdiny jsou děti černošské:
„Já mám křídla / Ty máš křídla / Všechny černý děti mají
křídla / Až já přijdu do nebe / Budu mít svoje křídla v nebi
/ V nebi v nebi...“
Hrdiny mé první hitparády se také stali námořníci „kouřící
havana a šplouchající nohama“, kteří byli na cestě za svou
holkou do Panama, a pochopitelně i Chlupatý kaktus mého
tatínka.
Vládla ovšem padesátá léta, byl čas budovatelských písní, a
buď jsem to úplně vytěsnil z hlavy, anebo to tak prostě bylo
– na repertoáru mé matky se dobová ideologie jaksi
neprojevovala. Byl jsem to naopak já, dítě předškolního
věku, kdo po ní požadoval písně jednoznačnější a bojovnější,
zejména ty ruské. Nevím už proč, snad v rámci zachování
strategické rovnováhy mezi Východem a Západem, muselo to být
intuitivní, protože jsem o ní tehdy nevěděl... Především
jsem protežoval song o hrdinném rudoarmějském veliteli
Komandír geroj geroj Čapájev a pak také jakousi píseň o
vojenských letcích, pro něž byly první samaljóty a děvočky
byly až patóm. Končila podezřele optimisticky, neboť se v ní
zpívalo, že ti letci rozhodně ještě nehodlají umřít, protože
mají dost práce doma. Ale to víte, člověk mínil a načálstvo
měnilo...
Při revizi své první hitparády zkrátka zjišťuji, že jsem byl
při tom zpívání před spaním ideologicky mnohem uvědomělejší,
kovanější a fanatičtější než moje rodička. Proč to tak bylo,
nevím, ale budu se s tím muset nějak vyrovnat.
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
