|
|
 Jak
to všechno bylo, pane Werichu?
Stodesáté výročí narození Jana Wericha (1905–1980) připadá
na letošního 6. února. Český rozhlas Dvojka u této
příležitosti odvysílá od pondělí 2. února pětidílnou četbu
na pokračování z knihy ruského autora Igora Inova s názvem
Jak to všechno bylo, pane Werichu? O tom, že nejen
legendární kumštýři, ale i knihy o nich mohou mít své osudy,
svědčí následující řádky.
Když začátkem roku 1971 v tehdejším Sovětském svazu vyšla
kniha Igora Inova (vlastním jménem Igora Ivanova) Jak to
všechno bylo, pane Werichu?, byl to malý zázrak. V dobách
nastupující normalizace v Československu byl totiž
legendární klaun a spoluzakladatel Osvobozeného divadla
komunistickým funkcionářům trnem v oku. O to víc ho počin
jeho petrohradského, tehdy leningradského přítele potěšil.
Ukázalo se však, že Werichova radost byla předčasná.
Stačilo, aby jeho fotografii na obálce knihy spatřil na
moskevské knižní výstavě československý kulturní atašé Jiří
Taufer a bylo zle. Zloba a pohoršení horlivého aparátčíka se
donesly až k samotnému Suslovovi, ideologovi tehdejšího
sovětského vůdce Brežněva, kniha šla do stoupy a její
redaktorka z nakladatelství. Většině čtenářů se proto
unikátní text dostal do rukou až o desítky let později.
Neposlušné do cvokárny
Igor Ivanov (1930–2003) byl ruský básník, překladatel a
bohemista, jehož prostřednictvím se k ruským čtenářům
dostala díla Nezvalova, Halasova, Hrubínova či Holanova.
Počátkem šedesátých let minulého století se prostřednictvím
rodiny Vítězslava Nezvala seznámil s Werichovými a krátce
nato přijal nabídku leningradské pobočky nakladatelství
Iskusstvo napsat o Werichovi knihu. Když se mu se svým
záměrem svěřil, Jan Werich se ho zeptal: „Někde jsem četl,
že u vás neposlušné spisovatele strkají do cvokárny, je tomu
tak?“ Ivanov přikývl a jeho hostitel dodal: „To mě
naštvalo,“ a po chvíli mlčení se zeptal: „A jak si
představujete svou budoucí knihu?“
Tak začaly jejich dlouhé rozhovory. Ivanov měl přístup do
Werichova archivu, stejně tak do pozůstalosti režiséra
Osvobozeného divadla Jindřicha Honzla, s jehož rodinou byl v
častém kontaktu. Rozmlouval s herci i s dalšími pracovníky
legendární meziválečné avantgardní scény. Shromáždil takové
množství podkladů jako dosud žádný domácí ani zahraniční
badatel. A navíc – sám literát – napsal Werichův příběh
poutavě, čtivě.
Jak se rodilo Osvobozené
Ivanov nic nezamlčoval. Únorový puč v roce 1948 nazval
potopou, která smetla malá divadla a kabarety, o
následujících letech psal jako o tragickém období pro českou
kulturu a společnost. Je zázrak, že když po Taufrově udání –
„signálu“, jak se tehdy říkalo – nejrůznější sovětské
instituce začaly knihu pitvat s jediným cílem ji odsoudit
(došlo dokonce na soudní vyšetřování), autor sám neskončil v
psychiatrické léčebně, o níž se Jan Werich zmínil.
 Možná ještě cennější než Ivanovova otevřenost je však
hloubka a pečlivost, s jakou vylíčil kořeny a atmosféru, z
níž ve dvacátých a třicátých letech minulého století vzniklo
a čerpalo Osvobozené divadlo. Je to o to neuvěřitelnější, že
autor v té době ještě nebyl na světě. Přitom máte pocit,
jako by se osobně s Voskovcem a Werichem toulal meziválečnou
Prahou, s Jaroslavem Ježkem poslouchal černošskou hudbu a s
Jindřichem Honzlem vedl nekonečné debaty o moderním divadle.
Žádné poučky, teze – prostě cítíte tu dobu a víte, že takhle
nějak se narodilo Osvobozené.
Všechno zlé naštěstí bývá na něco dobré. Poprava knihy a
odložení jejího vydání o desítky let umožnily autorovi
dopsat zážitky z posledních deseti let Werichova života.
Není to čtení nikterak radostné, ale důležité. Ivanov si
třeba poznamenal tohle Werichovo povzdechnutí: „Celý život
jsme se s Voskovcem starali trochu vydráždit tento národ.
No, blbost nás přemohla. Nejen u nás, všude ve světě. Vše je
tu tak malé. Po hospodách nadávají. A už spoustu let.“
Už mě neprobouzejte!
Rozhořčeně a s pohrdáním Werich autorovi třeba vyprávěl, jak
po antichartistické akci v Národním divadle v roce 1977, kdy
podle jeho slov úřady hanebně zneužily jeho podpis na
prezenční listině, k němu začali posílat jakési úředníky,
kteří se medovými hlasy zajímali, zda zavržený nemocný Mistr
nepotřebuje nějakou pomoc. A přestože Werich navzdory fámám
o svých fantastických příjmech potřeboval mnohé, jak peníze,
tak pomocníky, všechno rázně odmítl a požádal jen o jednu,
nejpotřebnější věc: aby mu dali k dispozici zdravotní
sestru. V posledních letech života byla totiž nemocná i jeho
žena Zdena a ošetřovat manžela bylo pro ni stále obtížnější.
O tom, jaké utrpení, nejen morální, ale i fyzické, Jan
Werich zakoušel, svědčí následující přiznání: „Už několikrát
jsem zažil klinickou smrt. Prosil jsem doktory,
neprobouzejte mě k životu, ale ne.“
Ivanov uvažoval, jakou odvahu, jakou vůli musí člověk mít,
aby dokázal žít jako vyhnanec ve vlastní zemi, každodenně
hledět smrti do tváře, a přitom se ještě stýkat s přáteli,
psát si s nimi, žertovat, smát se, radovat se z darů rychle
plynoucího pozemského bytí, psát pohádky a vzpomínky, a
dokonce sem tam navzdory všelijakým zákazům něco otisknout.
Werich prý říkal: „Být člověk přece není tak špatné!“
Naposledy se viděli v květnu 1980. Těžce nemocný klaun byl
velmi unavený a visel na rukou dcery Jany jako dítě. O
necelého půl roku později, 4. listopadu navečer, Igoru
Ivanovovi do Leningradu zatelefonovali z pražského
Divadelního ústavu a oznámili mu, že 31. října 1980 Jan
Werich zemřel...
Milan Dus, publicista |
