|
|
 Jiná
doba – pohled do kuchyně
Když jsme v roce 1988 natáčeli s Danielem Fikejzem mé první
písňové album Hodina duchů, dostali jsme od firmy Panton k
dispozici studio ve Smetanově divadle. Pracovní doba i čas,
za který bylo nutné natáčení stihnout, byly přesně vymezeny.
Ve studiu nám přidělili zaměstnance, jež bylo třeba získat
na svou stranu, aby je práce začala bavit, nosit jim sem tam
chlebíčky nebo něco k pití, aby nikam neodcházeli, a vůbec –
spřátelit se s nimi, aby si nahrávku vzali za svou.
Nahrávalo se analogově, pult byl široký několik metrů a už
tenkrát mi připadalo jako zázrak, že když se mi třeba něco
tak úplně nepovedlo zazpívat, dalo se to natočit znovu a na
pásu opravit. Druhé album, Černý z nebe, jsme natáčeli s
Vlastislavem Matouškem v pantonském studiu Motorlet. Momenty
šílenství, kdy profesionální zvukař vybíhal ze studia na
chodbu a křičel, že „tohle“ (a tím myslel naboostrovanou
kytaru Franty Jančeho) už nikdy nechce nejen natáčet, ale
ani slyšet, se střídaly s euforií, s níž tentýž člověk
rozmisťoval mikrofony, aby mohl co nelépe natočit Matouškův
avantgardní úder paličkou do klavírních strun... Po každém
natáčecím dnu jsem se kvůli tomu všemu cítil na dně... I
třetí album – Poesie – jsme natáčeli (tentokrát ve studiu v
Karlíně a s přítelem Luborem Šonkou) na obrovský pult, na
neohrabaný pás a v omezeném čase. Technika už ale pokročila
natolik, že jsem mohl všechna aranžmá natočit na sekvencer v
syntezátoru a Lubor to pak přepsal do not. Většinu věcí jsme
ovšem nahráli sami, přizvaní muzikanti jen vylepšovali a
přinášeli nové nápady...
Jedenadvacáté století jsme zahájili albem Unavený válečník,
které se natáčelo v Divadle Archa a poprvé bez časového
omezení. Zčásti jsme použili živý záznam z koncertu, ale
některé nahrávky už přinášel můj syn Jan z domova ze svého
počítače. Ta práce byla jednodušší a některé nahrávky
dokonce mohly vzniknout za zvláštních okolností – třeba
píseň Řešení, kterou jsme natočili v autě. Řídil jsem a
zpíval a doprovodem byly zvuky ulice a motoru. V jednu
chvíli jsem ovšem musel projet křižovatku na červenou, aby
doprovod motoru nelogicky neutichl uprostřed sloky... To byl
náš vstup do nového století. Ne že bychom od té doby nebyli
při natáčení pod tlakem a v časové tísni, ale všechno už se
odehrávalo jinak a díky technice to bylo mnohem svobodnější
a jednodušší.
Album, které jsme se synem Jiřím a zvukařem Ondřejem Ježkem
dokončili v těchto dnech, ovšem překonalo po této stránce
všechny moje představy. Přizvali jsme ke spolupráci dvanáct
známých producentů české alternativní scény, jen dva z nich
jsou moji vrstevníci, ostatním je v průměru asi o třicet let
míň. Každý dostal k dispozici jednu moji písničku a to,
jakým způsobem ji natočí, záleželo na něm; my to pak jen
měli všechno dát dohromady tak, aby to působilo jako
kompaktní celek. A tak nahrávky vznikaly v různých studiích,
profesionálních i domácích, dokonce i v domácnostech bez
studií a na nahrávací přístroje všeho druhu včetně mobilního
telefonu. Polotovary i hotové nahrávky se pak posílaly
e-mailem k závěrečnému zpracování. Jedna píseň dokonce
začala vznikat v posteli, kam jsem si instaloval mikrofon a
notebook a začal si jen tak broukat. Pak jsem ji poslal dál,
přibyly různé elektronické zvuky, klavír a nakonec jsme ji
ve studiu ještě přezpívali, protože to chtělo lepší výraz.
Dvakrát se také stalo, že z původní nahrávky mi aranžéři
odstranili klavírní doprovod a natočili k hlasu hudbu s
úplně jinou harmonií. Cítili zkrátka mou durovou písničku
mollově, tak proč ne...
Celé album se záměrně jmenuje Jiná doba a já jen žasnu nad
tou mírou svobody, s níž se dá dneska pracovat. Teď ještě
aby tomu člověk dokázal dát odpovídající obsah...
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
