Číslo 10 / 2015.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s primabalerínou.
Nikolou Márovou.

Nikola Márová, primabalerína

S mým tanečním partnerem Michalem Štípou jezdíme do Japonska čtvrtým rokem. Teď už víme, co nás tam čeká, ale když jsme do Japonska letěli poprvé, byla to pro nás velká exotika – jiná mentalita, jiné publikum, aspoň co se týče potlesků a reakcí. Každý rok se na ty dva japonské týdny těším, třeba i na jídlo, protože mám japonskou kuchyni moc ráda a hodně si ji tam dopřáváme.

Určitě znáte film Černá labuť, v němž se Natalie Portmanová v roli primabaleríny připravuje na Labutí jezero, kde má ztvárnit jak nevinnou Odettu, tak smyslnou Odilii. Potvora Odilie jí ale nejde, je jí cizí povahou i projevem. Je skutečně takový problém skloubit v Labutím jezeru dvě různé postavy, dva různé charaktery?

Záleží na osobnosti tanečnice. Ráda na jevišti hraju a každý herec vám řekne, že nejlíp se hrají záporné role. Takže ta černá mrcha mě oproti Natalii strašně baví. Jiná věc je, že jde o roli technicky dost náročnou, musíte se na ni hodně soustředit a pořádně ji nazkoušet.

Co vy a Bílá labuť?

U Odetty mám výhodu v tom, že jsem adagiový typ, což znamená, že mi vyhovuje všechno, co je pohodlné, klidné, včetně pomalého pohybu, který je mi přirozený.

V Labutím jezeru jste debutovala už před více než deseti lety. Může být tak dlouho uváděné představení pro baletku stále v něčem podnětné, inspirující?

Ještě než se sloučily soubory Státní opery a Národního divadla, tančila jsem v Labutím jezeře zároveň na obou scénách – ve Státní opeře jako host. To jsem měla upřímně řečeno přelabuťováno… Neříkám, že mě ten balet přestal bavit, ale pocity euforie z toho, že jsem si Odettou plnila dětský sen, šly trochu stranou. Zachránila mě až mateřská, protože když jsem se vrátila do divadla, zase se mi radost z představení vrátila.

Dá se Labutí jezero z pohledu prestiže srovnat s nějakým jiným titulem?

Pro mě asi ne. Labutí jezero je něco tak specifického! Když se kohokoli zeptáte, jestli zná nějaký balet, tak skoro každý odpoví Labutí jezero – a třeba už žádný další nezná.

Oscarový film Černá labuť ukazuje i dřinu a dril, jakým jsou primabaleríny vystaveny při každodenních zkouškách. Byl i v tomto ohledu film výstižný?

Balet je neskutečná řehole, to je v Černé labuti vystiženo dobře. Ale jinak musím říct, že mi ten film hodně vadí. Hodně zkresluje třeba chod divadla. Scény, kdy hrdinka žádá o roli u šéfa, nebo si ráno vezme půlku grapefruitu a celý den už nejí, jsou absolutně nereálné. Kdybych ráno snědla půlku grapefruitu a pak tady byla do šesti a večer navíc měla představení, zkolabuju, ještě než dojdu na scénu. A to vyprošování rolí… možná to někde existuje, ale já tohle úplně nesnáším. Nikdy bych si o roli neřekla. Každou roli si musíte zasloužit.

Od šesti let jste navštěvovala baletní přípravku Národního divadla. Co vaše rodiče vedlo k tomu, že vás tam zapsali? Chtěli mít doma baletku?

To rozhodně ne. Myslím dokonce, že toho jednu dobu těžce litovali. Chodila jsem na klavír, na flétnu, a jelikož jsem pořád poskakovala, přišel na řadu i balet. Ale můj sen to nebyl, žádné baletní představení jsem před přípravkou ani neviděla. Až v té školičce mě balet strašně chytnul, byla to láska na první pohled.

Ve třinácti vás potkal nepříjemný úraz. Hovoříte o tom okamžiku jako o klíčovém ve vaší kariéře. Proč?

Zlomila jsem si ruku v lokti a špatně mi to srostlo. Vidíte? Chybí mi kus kosti. (Nikola vzpaží ruku a ta se nepřirozeně prohne.) Nejdřív to vypadalo, že je s baletem konec, že je s ním moje zranění neslučitelné. Ve škole mi to dávali dost jasně najevo. Uvědomovala jsem si, že mě odepisují, a to mě hrozně nakoplo. Snažila jsem se sobě, ale možná víc těm profesorkám dokázat, že ostatní holky doženu. Že to nebude na překážku.

Na jak dlouho vás zranění zdrželo?

Asi na čtyři měsíce. Zdá se to jako nic, ale v baletní škole se jede neuvěřitelným tempem. Než mi sundali sádru, byly holky už úplně jinde. Nezvládala jsem těžší techniku, nevěděla, jak se točí pirueta, a profesorky se se mnou nechtěly zdržovat. Musela jsem vše dohnat sama.

Z toho nešťastného lokte vám zůstaly trvalé následky. Jak jste se s nimi vyrovnala?

Musela jsem se naučit tančit tak, aby nikdo nepoznal, že pořádně neskrčím ruku. Stálo mě to několik let dřiny. Já tedy ten handicap na videu vidím pořád, protože jsem na to háklivá. Ale když jsem někde v zahraničí, většinou nikdo nic nepostřehne. Lidí s prolomenými lokty, těmi iksáky, je přece spousta.

Po konzervatoři jste působila jako sboristka Národního divadla. Do pozice sólistky si vás vybral Vlastimil Harapes, a to díky záskoku v Louskáčkovi. Jak to tenkrát bylo?

Každý rok uvádí divadlo kolem třiceti Louskáčků. Na takovou dávku představení musíte mít dvě až tři obsazení. Tenkrát byla na Marii v Louskáčkovi tři obsazení, jenže přišla chřipková epidemie a zdravá zůstala jen jedna tanečnice. Aby se nemuselo rušit představení, musel se tu roli okamžitě někdo naučit.

Co znamenalo „okamžitě“?

Za pět dní! A vedení rozhodlo, že se tu roli naučím já. Ihned jsem šla na sál a tu choreografii mi začali hustit do hlavy i do nohou.

Na post sólistky jste se tedy dostala takříkajíc přes noc. Bylo to z hlediska divadelních zvyklostí brzy?

Celkem ano. Přímo na sólo se chodí jen výjimečně, snad jen Daria Klimentová byla sólistkou rovnou. Ale jinak je dobré si to projít odspoda až nahoru. Ze školy přijdete jak neopeřená kuřátka a vaše pohyby působí dost školně.

Nedošla jste na ten vrchol moc brzy? Třeba z hlediska motivace.

Neřekla bych. Ten čestný post vás žene dopředu. Když jsem se stala první sólistkou, ulevilo se mi, ale hned jsem začala cítit větší zodpovědnost za to, abych svou laťku udržela vysoko. Vždyť koho nejvíc pomluví, když se nepovede představení? První sólistku.

Plynou z toho statusu na oplátku nějaké výhody?

Jde čistě o věc cti. První sólista je nejvíc, čeho můžete v divadle dosáhnout. Ale jinak z toho nic moc nevyplývá.

Takže dvojnásobný plat nehrozí…

Tak to ani ve snu!

Prvním sólistou Národního divadla je i váš muž, tanečník ruského původu Alexandr Katsapov. Jak funguje manželství špičkových tanečníků?

Máme výhodu v tom, že se spolu o své profesi můžeme bavit. Kdybych měla doma doktora nebo úředníka, byl by pro mě jeho názor sice cenný, ale těžko by mi poradil. A to se bavíme o možnosti, že by ho balet vůbec bavil! Ale ne že bychom si doma povídali jen o baletu. Mluvíme o něm v rozumné míře.

Tančíte s Alexandrem v nějakém představení společně?

Potkáváme se v baletech jen minimálně a spíš v menších rolích. Ale že bychom spolu tančili třeba v Labutím jezeře, tak to ne. Hlavním důvodem je, že jsem k Sašovi moc velká, strašně by se se mnou nadřel.

Na špičkovou baletku jste opravdu vysoká, máte 170 centimetrů. Vnímala jste to někdy jako handicap?

Rozhodně, hodněkrát. Už když jsem po škole dělala konkurz v Drážďanech do baletu, řekli mi na rovinu, že tak velké holky vůbec neberou. Taky v partneřině jsem míň skladná, při zvedačkách musíme s Michalem Štípou vždy vymýšlet nějaký šikovný postup.

Přišla jste kvůli své výšce o nějakou roli?

Z velkých rolí baletního repertoáru mě minula snad jen Julie z Prokofjevova Romea a Julie. Na tu bych se těšila.

Máte doma tříletého syna Maxima, mateřskou jste si ale prý moc neužila. Pár měsíců po porodu jste už tančila!

Byl to vnitřní souboj. Věděla jsem, že chci zpátky na jeviště, že kariéru nechci ukončit tak brzy. Tudíž mi bylo jasné, že čím dřív mateřskou ukončím, tím méně úsilí mě bude stát návrat na pozice, kde je byla dřív. Naštěstí moje maminka kvůli Maximovi předčasně odešla do důchodu, takže jsem věděla, že bude o chlapce postaráno.

Maxim je už ve věku, kdy vnímá, že mamka není doma. Není to teď těžší, než když byl maličký?

Určitě ano. Dřív jsem šla na zkoušku, a když jsem přijela domů, Maxim spal – a já se utěšovala, že si klidně spinká a ani neví, že jsem s ním nebyla. Jenže dneska si musím každý den vymýšlet příběhy, kam že to chodím, protože k divadlu získal hodně negativní vztah. Je to pro mě čím dál větší problém.

Co když bude Maxim chtít kráčet ve vašich stopách?

Má k divadlu tak silnou averzi, že pochybuju, že se mu to přihodí. A že by doma poskakoval a předváděl nějaké choreografie, to taky ne. Díkybohu.

Milan Šefl, publicista

Foto Martin Pekárek