|
|
 Jak se Rusové dostali do křížku s Napoleonem
Rozsáhlý epos Lva Nikolajeviče Tolstého Vojna a mír se
dočkal několikerých adaptací, mimořádného věhlasu dosáhlo
nebývale výpravné zpracování ruské, natočené v druhé půli
šedesátých let. Režiséru Sergeji Bondarčukovi (jeho film
uvádí v sobotu 14. března ve 20.00 ČT2) umožnila zestátněná
kinematografie vtisknout vyprávění ohromující výpravnost, na
pomoc při realizaci bitevních výjevů (bitva u Borodina) byla
dokonce povolána armáda – prý až 120 000 vojáků!
Do čtyř částí rozvržená epopej (před půlstoletím něco
nevídaného, dnes, v čase Pána prstenů a Hobita, jsme si už
zvykli) vrcholí Napoleonovým vpádem do Ruska a zachycuje
širokou plejádu různorodých postaviček, ať již pocházejí ze
šlechtických kruhů nebo naopak těch nejbezprávnějších.
Všechny sjednotí vědomí, že první povinností každého Rusa
musí být obrana rodné země před agresorem. Každá z částí je
pojmenována po hrdinovi či místu, které v ní nejzřetelněji
vystupuje do popředí: Andrej Bolkonskij, který celý cyklus
nyní zahajuje, dále Nataša Rostovová, Borodino a Pierre
Bezuchov. Ústřední trojici hlavních postav ztvárnili
Vjačeslav Tichonov, Ljudmila Saveljevová a sám režisér
Bondarčuk.
Film těží z postupného prozírání svých protagonistů, kteří
nejprve válku – na zahraničním území, kde se odehrály první
nepříliš úspěšné střety s Napoleonem (například u Slavkova)
– vnímali spíše jako galantní dobrodružství nebo otázku
důstojnické cti. V Moskvě mnozí z nich žijí zahálčivým
životem, utápějí v sebelítosti milostná či jiná zklamání.
Teprve Napoleonův pokus ovládnout Rusko přinese rozhodující
obrat. Třetí část příběhu zachycuje nerozhodnou, mimořádně
krvavou bitvu u Borodina (1812).
Ve srovnání s dnešními dynamicky vyprávěnými historickými
velkofilmy působí Vojna a mír staticky, kamera povětšinou
jen přihlíží vzrušenému dění, aniž by se stala jeho
účastníkem, stejně jako herci stravována pompézností. To
všechno zpomaluje tok příběhu, určeného pro velké plátno,
natočen byl na formát 70 mm. Hlavně tam mohly vyniknout jak
zdobné šlechtické interiéry s plesy, jež se v nich konaly,
tak rozrytá bojiště, pokrytá nedozírnými davy.
Zbývá jediný dovětek: Bondarčuka tento epos natolik
proslavil (dokutálel se k němu dokonce Oscar), že dostal
nabídku natočit Napoleonův válečný epilog – Waterloo. Jenže
tady byl Napoleon již figurou spíše kladnou, dojemnou ve
svém osudu a nenaplněných touhách. Ostatně právě osobnost
tohoto vojenského génia bývá předmětem sporů a různorodých
pohledů: zatímco Francouzi jej zpravidla velebí, národy,
které proti němu bojovaly, v něm vidí zloducha. Ale odvíjely
by se osudy Ruska jinak, kdyby je byl Napoleon dobyl?
Jan Jaroš, filmový publicista
|
