|
|
 Dagmar
Pecková, operní pěvkyně
Co vás vlastně přivedlo k nápadu natočit nové album?
Byla jsem úplně na dně! Dokonce jsem chtěla přestat zpívat,
už mi to nedělalo radost – říkala jsem si, že jenom týrám
sama sebe. A pak jsem potkala pana profesora Williama
Diddena, pařížského psychiatra. Během dvou minut jsem se mu
úplně otevřela, že jsem stará a ošklivá, že už nechci
existovat… A on se jen usmál, prý: „Vidíte, znám vás jen pět
minut a už o vás vím všechno.“ A že než s tím úplně praštím,
ještě něco zkusíme. Tak se mi začal nezištně věnovat a
postupně mou duši osvobozoval od různých negativních nánosů.
A nakonec mi vnuknul nápad totálního restartu, kterým mělo
být nové cédéčko.
To album je jak ze staré školy – jde o poctivou studiovou
nahrávku s velkým orchestrem. Netroškařila jste!
Je úžasné, že se stále ještě najdou firmy, které takový
projekt podpoří! Finanční výpomoc První brněnské strojírny
ve Velké Bíteši, to je velkolepý hrdinský čin. Dneska
všichni radši natočí živý koncert, kdepak studiovou
nahrávku…
Album je složeno ze slavných „hříšných“ árií světového
operního repertoáru. Jak jste dospěla k této dramaturgii?
Chtěla jsem zpívat Klytaimnestru – tak to vlastně celé
začalo. Přemýšlela jsem o té postavě a říkala si, co ji asi
tak strašně duševně drtilo, že v té Straussově opeře zpívá
tak, jak zpívá. Ano, podlehla milenci a zabila svého muže.
Ale nezabila ho jen kvůli tomu milenci. Šlo i o to, jak s ní
manžel zacházel – vždyť on si z trojské války přitáhnul
milenku i se dvěma dětmi! To všechno v té opeře Strauss
hudebně ztvárnil. Včetně výčitek svědomí, které vražedkyni
sužovaly. To ještě netušila, že její syn svého otce pomstí a
že se krev smyje novou krví…
Řecká mytologie je podobně silných příběhů plná, nejde
zdaleka jen o Sofoklovu Elektru…
Právě! A naštěstí pro mě operní tvůrci často čerpali právě z
mýtů a bible, nevyčerpatelných zdrojů velkolepých dramat. A
nadčasových. Dnes a denně jsme tiskem informováni o tom, že
někdo někoho podříznul, že se podařilo nějakému otčímovi
shodit ze schodů nevlastní dítě… Je to stejné jako před
čtyřmi tisíci lety. Vezměte si jen biblický příběh o
Samsonovi a Dalile, jejíž árii z opery Saint-Sa?nse na albu
taky zpívám. O čem je jiném, než o bojích mezi Židy a
Palestinci, které trvají dodnes! Když si pustíte moji novou
desku, můžete si připadat, že sledujete televizní zprávy.
Slavné ženy z písní vašeho alba zhřešily různým způsobem –
od prostituce přes oslepení po vraždu. Je mezi těmi Dalilami
a Klytaimnestrami některá, jejíž hříšný skutek dokážete
pochopit?
Když se zamyslíte nejen nad tím, co ty ženy provedly, ale
hlavně proč to provedly, pochopíte každou z nich. S výjimkou
Medey, samozřejmě, protože vražedkyni vlastních dětí chápat
nechci. Je přitom zajímavé, že právě Medea jako jediná
vyvázla bez trestu. Všechny ostatní „hříšnice“ si to
odskákaly. Jokasta spáchá sebevraždu a životem za své činy
zaplatí i Salome.
Z antického ladění vašeho alba vybočuje Kundry z Wagnerova
Parsifala, opery čerpající z germánské podoby mýtu o Svatém
grálu.
Jenže pozor, Kundry není jen germánského původu, ona
prochází časem. Kundry se přece vysmála Ježíšovi, když nesl
kříž na Golgotu! Proklel ji pohledem a odsoudil ji k věčnému
životu mezi světy světla a tmy. Kundry má prostě spoustu
poloh.
Autory árií vašeho nového alba jsou tvůrci 19., ale i 20.
století, skladatelé různých národností. Má deska i hudebně
jednotící linii?
Časová přímka alba začíná Cherubinim, což je pozdně
klasicistní autor, konec 18., začátek 19. století. A na
druhém konci je Stravinskij, autor 20. století, který se ale
taky dopracoval k přísnému klasicismu. Jak vidíte, kruh se
uzavírá. Člověk si na první pohled může říct, že jsem na
desce splácala páté přes deváté, ale je to naopak.
Album jste nahrála se Slovenskou filharmonií. Jaká to byla
spolupráce?
Skvělá. Já jsem s ní přišla do styku už v roce 2012, kdy
jsem byla pozvána do Bratislavy na slavnostní otevření
rekonstruované Reduty. Zpívala jsem tam Mahlera a byla jsem
v šoku, jak úžasně mě orchestr doprovodil, jak dokázal
zdůraznit každou mou hlasovou nuanci. Víte, když zpíváte
Mahlera, musíte dbát na to, aby hlas zněl buď lyricky, nebo
dramaticky. A podbarvení hlasu orchestrem je v tu chvíli
šíleně důležité. Už tenkrát jsem ke Slovenské filharmonii
vzhlížela s vděčností, a když jsem začala připravovat
Hříšnice, byla prvním orchestrem, na který jsem pomyslela.
Zvládli to skvěle. Nebyli zvyklí hrát Strausse, ale nakonec
ho vystřihli jak drážďanská Staatskapelle.
Svou roli bezesporu sehrál mladý dirigent srbského původu
Aleksandar Marković. Vy jste ale přece původně chtěla
dirigentku, aby byl projekt zcela v ženských rukách…
Ano, mělo jít o projekt typu „ženy o ženách“, ale brzy jsem
začala mít chuť všechny ty ženské spráskat na jednu hromadu.
Ženy prostě nemůžou dělat se ženami, potřebují mužský
faktor, svoje zrcadlo, svůj druhý břeh. Nejen při práci, ale
i v životě. Dirigentka, kterou jsem si na Hříšnice původně
vyhlédla, to nakonec vzdala a projekt složila. Asi měsíc a
půl před natáčením, což mě skoro porazilo. Naštěstí měl
Aleksandar čas a dal to. Klobouk dolů. My si rozumíme, já v
něm nevidím hvězdu, on ve mně nevidí hvězdu. A tak si
dokážeme říct i věci, které se nám nelíbí. Nakonec
přeskočila jiskra i mezi ním a orchestrem.
K albu Hříšnice uspořádáte i několik koncertů, počínaje tím
v Rudolfinu. Jaký bude program koncertu?
První koncert bude 24. března v Rudolfinu. Začneme křtem a
zazní některé skladby z CD. Vystoupí i moji hosté z alba,
pěvci Peter Mikuláš a Ivana Veberová, takže zazní i duet
Kundry a Klingsora. To je asi sedmnáctiminutová záležitost,
na kterou se hrozně těším, protože si dokážu představit, že
Peter Mikuláš jako Klingsor bude geniální. Zazní i partie
Medey, která je na CD, ale na koncertě ji zazpívá Ivana
Veberová, velký talent. Ona je skvělá po pěvecké, ale i
lidské stránce. Na další koncerty už budu sama, takže zazní
více meziher, třeba předehra z Medey, abych si mohla trošku
odpočinout. Zpívat všechny tyhle klády po sobě je totiž dost
náročné.
Vystoupíte také na nadcházejícím Pražském jaru, kde uvedete
další díl ze série koncertů se Štefanem Margitou nazvané
Začínáme končit. Pozměníte v něčem program?
Trošku ano, přece jen už s tím programem jezdíme po Česku
nějakou dobu, tak bychom rádi, aby lidi neposlouchali pořád
to samé. Zazpíváme trochu míň Gershwina a víc Wagnera –
zazní i duet Siegmunda a Sieglindy z Valkýry. A místo
Samsona a Dalily Panna orleánská od Čajkovského. Prostě
chceme ukázat, že umíme i jiné věci, než posluchači z našich
společných vystoupení zatím mohli slyšet.
Vaše koncerty se Štefanem Margitou budí pozornost také kvůli
odvázané promotion a veselým fotkám Petra Kurečky. Tentýž
autor nafotil i odvážné snímky k albu Hříšnice.
Předpokládám, že to stálo hodně energie.
Začali jsme fotit v devět a končili v sedm večer! Petra
Kurečku jsem si zamilovala, on má velkou fantazii. Proto
dělal i obal a buklet Hříšnic. Na těch nových fotkách si
možná občas nejsem moc podobná, ale to nevadí, protože se mi
moc líbí. Přesně vyjadřují to, co jsme albem chtěli říct. Že
je dobré vyrazit ze stínu někam na světlo. Za vírou,
odpuštěním, duševní pohodou.
Dlouhodobě žijete v Německu, v poklidném maloměstském
prostředí...
No, to máte pravdu, žijeme na úplné vesnici, kde nám krávy
chodí přes cestu. Pan dirigent Bělohlávek mi jednou řekl, že
v Praze taky chodí krávy přes cestu, ale myslel tím
samozřejmě úplně jiné.
Jsou pro vás pracovní cesty do světových metropolí vítaným
zpestřením, nebo už vás to naopak víc táhne na venkov?
Teď už mě zase baví jezdit. Chytla jsem druhý dech, mám
radost, že můžu dál zpívat a tvořit, dál v sobě nacházet
věci, které chci předávat. I když to nebylo jednoduché, pro
mě ani pro lidi, kteří mě začali znovu obsazovat a zvát na
koncerty. Jsem za to ráda i proto, že až přijde čas, můžu
sama říct, že odcházím. A ne že budu odejita.
Vy už myslíte na konec kariéry?
Teď ne. S ohledem na to, jak nyní používám hlas a ovládám
svoje tělesné i psychické záležitosti, tak myslím, že se mě
lidi hned tak nezbaví.
Loni jste vydala kompilační dvojalbum Sny převážně s
mahlerovskými písněmi – ostatně právě Mahler v souvislosti s
vaším jménem zaznívá nejčastěji. Jak se vyvíjel váš vztah k
tomuto skladateli?
Pro můj vztah k Mahlerovi bylo nejdůležitější, že jsem
odešla do Německa. Tam jsem získala klíč k řeči, navíc mě
dirigenti Jiří Bělohlávek a Libor Pešek nepřestali zásobovat
koncerty, na kterých jsem Mahlera mohla zpívat. Věřím, že
osud mi dopřál objevit si Mahlera pro sebe, rozklíčovat si
ho. Myslím, že ne každý má to štěstí rozpoznat, co mu sedí.
Milan Šefl, publicista
Foto Petr Kurečka
Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku
Rozhlas, vychází 2. 3. |
