|
|
 Týden
seniorů
Počátkem týdne mi zavolala neznámá starší paní a sdělila mi,
že dlouhá léta měla v knihovně jednu moji knihu, ale že ji
teď nemůže najít. Znělo to tak naléhavě a osudově, že jsem
nevydržel, zeptal se, o kterou knihu jde, řekl si o adresu a
slíbil, že ji pošlu.
„To byste byl hodnej,“ pravila s ulehčením, jako by jí spadl
kámen ze srdce...
Naštěstí se takové rozhovory neodehrávají každý den.
V pátek večer jsem spolu s mnoha dalšími hudebníky vystoupil
na večírku na počest našeho kolegy, nejstaršího z nás, který
loni na podzim naprosto nečekaně zemřel. V Malostranské
besedě se nás sešlo asi dvacet a na mě padl smutek z toho,
že ještě před rokem jsme na tomtéž místě oslavovali jeho
pětasedmdesátiny. Tehdy seděl na jevišti u piana a celý
večer bavil narvaný sál; já teď v zákulisí pořád jako bych
očekával, že se otevřou dveře a dostaví se i on... Ale
nepřišel. Zato jsem tam potkal spoustu kolegů, které jsem
léta neviděl. Tváře či postavy některých z nich doznaly za
tu dobu zásadních změn, a tak jsem se přistihl, že sem tam
vykám někomu, komu jsem před dvaceti lety tykal, protože
jsem ho nepoznal. Chvílemi jsem si připadal jako na srazu
spolužáků ze základní školy.
Hovory se sice vesměs točily kolem kloubů, plotének,
infarktů, vyšetření a operací, ale kolegové se tvářili
statečně a vypadalo to, že jim ta spousta neduhů vůbec
nebrání v profesionální činnosti. Potvrzovalo se to ostatně
na jevišti, kam jsme se postupně odšourali hrát či zpívat a
kde z nás opotřebovanost a únava rychle spadly; snad to
nepřeženu, ale tolik energie a radosti ze hry jsem už dlouho
nezažil. Publikum se z velké části rovněž skládalo z lidí
zhruba stejně starých jako my, což bylo moc dobře, protože
člověk těžko odhadne, co by si o takovém řádění pomyslela
naše vnoučata...
Po návratu z jeviště do zákulisí se navzdory odevzdanému
výkonu nikdo nehroutil; jednou z výhod stáří totiž je, že
člověk už má většinou své vášně pod kontrolou a nevyčerpává
se do krajnosti, i když to tak třeba může vypadat.
„Já mám teď v důchodu nejvíc kšeftů, co jsem kdy v životě
měl,“ prohlásil jeden baskytarista, který mimochodem vypadá
pořád stejně jako před pětadvaceti lety, kdy jsme spolu
mluvili naposledy. „Abych to vydržel, občas sednu na kolo a
dám si takových padesát kilometrů...“ No nemá ten podzim
života něco do sebe? říkal jsem si v duchu. Ačkoli kdybych
se o totéž pokusil já, byl by příští koncert v Malostranské
besedě na mou počest...
A v sobotu v poledne můj zvláštní seniorský týden
pokračoval. V liberecké knihovně se dražily moje fotografie
z cyklu humorných snímků ze hřbitovů celého světa. Normálně
bych je nikomu nevnucoval, ale aktivní kamarády napadlo, že
uspořádají veřejnou dražbu a vyberou peníze pro místní
hospic, který je nutně potřebuje. Za pomoci šarmu Jaroslava
Duška se nakonec vybralo sedmdesát tisíc, navíc se celý sál
nad mými hřbitovními fotografiemi celkem slušně bavil.
Když jsem se vracel po dálnici do Prahy, volala znovu ta
starší paní a zdrceně mi vyčetla, že jsem na ni s tou knihou
zapomněl.
„Nezapomněl,“ ohradil jsem se, „jen jsem měl hodně práce.
Můžu vás požádat ještě o trochu trpělivosti?“ huhlal jsem
omluvně.
„Já jsem, pane, vydržela se svým manželem padesát let,“
ohradila se důrazně. „Myslíte si snad, že to není důkaz mé
trpělivosti?“
„Určitě je,“ vypadlo ze mě, protože mě trochu rozhodila, „i
když já jsem tedy vašeho manžela neznal... Vydržte prosím
vás ještě pár dnů a já vám tu knihu doopravdy pošlu!“
Chtěl jsem ještě dodat: A když ne, máte přece můj telefon,
jenže to už netrpělivě zavěsila...
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
