Číslo 13 / 2015.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor se zpěvačkou.
Marií Rottrovou.

Marie Rottrová, zpěvačka

Mám Český rozhlas moc ráda. A stanice Dvojka je opravdu velmi zajímavá. Doma nebo v autě poslouchám rádio neustále.

Česká a slovenská rádia hrají vaše písně velmi často. Když je dnes slyšíte, jak se k nim stavíte? Jste kritická?

Už ne. To jsou tak staré nahrávky, že nemá cenu je dnes posuzovat. Dříve jsem kritická byla, ale člověk by se měl naučit být spokojený s tím, co v životě vytvořil. Já jsem se to naučila. Pokud uslyším svoji písničku v rádiu, potěší mě, že moje práce snad stále přináší lidem radost a že snad stále patřím do české pop music.

Začínala jste svoji kariéru na přelomu šedesátých a sedmdesátých let ve zcela jiných podmínkách. Kdybyste měla začínat svoji pěveckou dráhu dnes, za současných vymožeností a obrovské nabídky čehokoliv, šla byste do toho znovu?

V době mých začátků jsem vůbec netoužila být zpěvačkou. Chtěla jsem být učitelkou, pak soudkyní. Na školu jsem se ale z kádrových důvodů nedostala, a tak mě čekala práce za přepážkou ve spořitelně. Ale osud mě stejně nasměroval na pěveckou dráhu. Ovšem přestože jsem tenkrát začínala v soutěži Hledáme nové talenty, dnes bych určitě do těch současných talentových soutěží nevstoupila.

Zmínila jste kádrové důvody…

Byli jsme křesťanská rodina. Chodili jsme pravidelně do kostela, kde tatínek hrál na varhany. Byl konec padesátých let, takže bylo nemyslitelné, abych se dostala byť jenom na pedagogickou školu. A přemýšlet o právech bylo zbytečné úplně. Časem jsem zjistila, že moje přihláška na vysokou školu ani neopustila gymnázium. Ruštinářka, která byla hlavní školní komunistkou, mě nedoporučila k dalšímu studiu, přestože mě měla jinak ráda.

Proč vás lákalo studium práv?

Strašně mě to tenkrát přitahovalo. Ale nechtěla jsem být advokátkou, toužila jsem být soudkyní. Pomáhat lidem ke spravedlnosti. Velmi mě tehdy bavily detektivky a kriminální příběhy. Ostatně, mám je ráda dodnes.

To, že vás velmi zajímá politika, s tím možná souvisí.

Určitě ano. Tatínek byl velmi politicky založený člověk, vyrůstala jsem v tomto duchu a vše jsem sledovala. A politika, to jsou vlastně také detektivky a kriminální příběhy.

Ale zpívat vás režim nechal…

Zřejmě proto, že jsem začínala na konci šedesátých let, kdy jsme prožívali krátké období duchovní obrody, a tehdy nikdo neřešil, z jaké rodiny kdo je a čím byli jeho rodiče. Ale později vznikly jiné limity. Třeba to, kolik se může z celkové produkce natočit západních písniček, protože se musela tvořit především domácí hudba. Ale zrovna toto nařízení mně osobně bylo ku prospěchu, protože pro mě začali psát čeští autoři, na které jsem měla obrovské štěstí. Dnešní mladí zpívají převážně jen americké věci v angličtině. Když se ohlédnu za svým repertoárem, vidím to velké množství nádherných původních písní a jen minimum převzatých věcí. A to většinou jen proto, že se tenkrát zahraniční LP desky nedaly v Československu sehnat a my jsme chtěli lidem ty krásné písničky zprostředkovat. Jsem tedy dnes moc spokojená a vděčná, že mám takové množství vlastních písniček, které přede mnou nikdo nezpíval, nejsou okopírované. Jsou to originály a zpívám je originálně! Je to můj velký poklad.

Dnes je móda dělat i z původních českých věcí cover verze, dokonce původní zpěváci své písně znovu nazpívávají v jiných aranžmá, škoda jen, že naprosté většině písní se tím ublíží. Vaše písně si ale nikdo nepřebírá, zřejmě právě díky té originalitě, kterou jste jim vtiskla vy.

Ale já bych byl ráda! Zajímalo by mě, jak by s mojí písní pracoval jiný interpret. Několik pokusů jsem slyšela. Markéta Konvičková, která jich má několik, za mnou přišla s tím, že netušila, jak je pěvecky a interpretačně těžká třeba moje Řeka lásky. A zrovna ona je báječná zpěvačka. Mně to nikdy nepřišlo, že by Řeka lásky byla těžká, asi proto, že byla napsána právě pro mě a její autoři znali moje schopnosti. V zahraničí běžně i ty největší hvězdy zpívají cover verze. Pokud to někdo umí, tak proč ne? Líbilo by se mi, pokud by někdo našel odvahu zpívat i moje věci.

Karel Gott, Marie Rottrová, Hana Zagorová, Helena Vondráčková, dosud nepřekonané hvězdy své generace. Čím to, že z mladších generací zpěváků, vyjma Lucie Bílé, nerostou takové stálice, jakými jste a budete stále vy?

Právě tou původní tvorbou. Dnes jsou z mladé generace hvězdami ti, kteří si dokážou sami napsat písničky – Tomáš Klus, Aneta Langerová a další. Nejsou závislí na tom, co jim kdo napíše. Naše generace zpěváků měla obrovské zázemí v kvalitních autorech hudby i textů. Sama jsem si napsala několik textů na pár pěkných melodií, nebo naopak jsem napsala hudbu na slova, která mě oslovila. Ale nikdy jsem si nenapsala píseň celou. Naše doba byla na původní tvorbu naprosto úžasná, prodávalo se i mnohem více desek. Dnes je trh zavalený zahraniční hudbou a cédéček se prodává nepoměrně méně. Autoři nemají motivaci psát, protože jejich autorské honoráře jsou kvůli nízkému prodeji také malé. Dříve bylo v televizi mnoho zábavných nebo hudebních pořadů, kde se daly nové věci prezentovat. Ani to již není. Natočí nové CD a co dál? Rádia vysílají stále dokola staré hity, takže nové věci zbývá představit jen na koncertech. To vše dnešní mladé generaci zpěváků moc nepomáhá, aby se prosadili.

Po roce 2000 jste zažila velký návrat na scénu. Napadlo vás někdy, že na konci své kariéry budete vyprodávat velké haly?

Naprosto ne! A taky jsem do toho nechtěla jít, protože jsem tomu nevěřila. Moje nejbližší okolí mě přesvědčovalo, že to zvládnu, že to bude perfektní. A bylo!

Vyjadřuje některá z vašich písniček samotnou podstatu vaší osoby, vaši duši?

V každé z nich je něco, co můžu aplikovat na svůj život. Těžko říct. Svým způsobem je to rým „Lásko, nevymřeš po přeslici, lásko, máš světlo po měsíci…“ A to přesto, že mám dva syny, kteří mají oba také dva kluky. Jenže láska je rodu ženského…

A melodii, která odhaluje váš vnitřní svět, tu jste ve svém životě potkala?

Těch je spousta. Lásko, voníš deštěm – to je moje krevní skupina. Po jejím prvním poslechu jsem se do ní zamilovala. A Jarek Nohavica ji fantasticky otextoval. Ale i Wykrentovy melodie jsou mi bytostně blízké. Do svého repertoáru si vybírám velmi emotivní písně, přestože jsem v tenkrát, v době nové vlny, natočila i několik takzvaných strojovek.

Existuje píseň, kterou byste moc ráda zpívala, ale někdo byl rychlejší než vy?

Dvě malá křídla. Zpívá ji Helena Vondráčková. Zdeněk Borovec jí napsal nádherný text. Moc jsem po ní toužila. A pak ještě písničku Evy Pilarové Už sekáči jdou. Skvělá, úžasná věc.

Zmínila jste své dva syny. I díky nim se již čtvrtá generace Rottrů věnuje hudbě, protože také vaši dva vnuci muzicírují.

Mám z toho velkou radost, ale ještě větší mám z toho, že ani mé syny, ani mé vnuky k hudbě nikdo nenutil. Nikdo z nich kromě mě nebyl drilovaný. Našli si hudbu zcela instinktivně. Své syny jsem zapsala do klavíru, ale nechtělo se jim cvičit, tak toho nechali. V pubertě se k hudbě vrátili, oba jsou úspěšní skladatelé a producenti. Sice nemáme příležitost se všichni sejít a muzicírovat, ale když přijdou vnuci na nedělní oběd, tak mi vždycky zahrají.

Splnily se vám během vaší velké kariéry sny a touhy, které jste možná měla na začátku?

Dostala jsem mnohem více, než jsem si dokázala představit. Hlavně jsem si myslela, že moje vrcholné období jsou sedmdesátá léta, jenže v osmdesátých letech šla moje popularita ještě výše. Pak ale nastala poměrně dlouhá pauza. A v dalším století jsem s překvapením zjistila, že zájem o mě stoupá, a je s podivem, že na sedmdesátiletého člověka chodí stále tak moc lidí a že prodávají moje cédéčka. Tohle jsem opravdu neočekávala, myslela jsem si, že vydržím aktivně koncertovat tak do šedesáti. Splnila jsem si úplně všechny profesní touhy.

Dáváte dnes lidem v hledišti něco jiného než před třiceti lety?

Ano. Tenkrát jsem byla více temperamentní. Dnes je můj projev vyzrálejší, písně zpívám díky životním zkušenostem s větším prožitkem. Bohužel se také víc kontroluji, jsem mnohem zodpovědnější a někdy je to až na škodu. Ale když zjistím, že vše je tak, jak má být, uvolním se a vydám se publiku do morku kosti.

A berete si vy sama z publika dnes něco jiného než před lety?

Pavel Sršeň, publicista

Foto archiv Marie Rottrové a Patrick Marek