Číslo 13 / 2015.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor se zpěvačkou.
Marií Rottrovou.

Jaroslav Vanča, pedagog FAMU

…ale ucho aby si za něj řezal někdo jiný, tak nějak zní jeden dosti dobrý bonmot. Leč právě bonmot je pouhou přijatou jazykovou efemeridou, již s oblibou užívají právě ti, kterým je dáno pouze vzrušovat se cizím vzrušením, vztekat se cizími vzteky či dojímat se cizím dojetím. Dokumentaristický seriál České televize Underground, v němž jsem byl místy zaangažován i já coby svého druhu dramaturgický tipař, má své diváky i v té nejmladší generaci, jejíž příslušníci se mne občas zeptají na ten či onen konkrétní osud všelijakých těch bizarních postav a postaviček, oněch mašíblů dle profesora Boreckého (rozuměj: magorů, šílenců a bláznů), neb jim takovýto život a vztah ke světu připadá inspirativní, autentický a  romantický. Inu, je – či bylo tomu tak – ale nejen ze zpětného pohledu. Existence všelijakých těch krásných diskordantů nebyla podmíněna výhradně minulým režimem, resp. reprezentanti pozitivně vymknutého vztahu ke světu nevyhynuli zároveň s ním.
Jde o ty, které většinová společnost označovala a označuje za vyšinuté z trajektorií společenského života, civilizace a nakrásně i  demokracie, která nás ubezpečuje o tom, že si v ní přece každý může vybrat. Inu, ne každý si vybere. Závany autenticky alternativních životních postojů, „závadných“ myšlenek a tím i skutečných protestů pociťuji zaplaťpánbů i nyní skrze ony internetové ostrůvky pozitivní deviace, jejichž prostřednictvím lkají novodobí písmáci a eskapisté nad marnostmi a nesmyslnostmi současnosti, užívajíce v tomto činění dávných – povýtce snad i věčných – atributů ztroskotavších lodí, rozedraných plachet a pozurážených kormidel, vedoucích koráby vlastního života, ale i celého lidského světa kamsi do bermudských trojúhelníků nicoty, zmaru a zapomnění. Mohu se v tomto úsudku samozřejmě mýlit, stejně jako se namnoze ve svých projevech mýlí oni sami. Co z jejich inspirativního lkaní vzejde, nevím, leč nedivil bych se, kdyby šlo o venkoncem přesné metafory nadcházející skutečnosti. Rozhodně jde těmto podivínům světa umění „o peníze až na posledním místě“. Vybrali si život, jímž provokují naši prosperující dobu, život často samotářský, leckdy žitý v bídě, rozhodně však vystavený pocitu neporozumění a nesrozumění. Ostatně vše se – jako vždy - dozvíme až jaksi zpětně. Netřeba zdůrazňovat, že takovým „ztroskotancem a samozvancem“ svého druhu byl i největší český básník, jakkoli jej jeho parťák Tyl eufemisticky označil za pouhého rozervance.
A v tomtéž čase nám média jako o závod představují přeludné panoptikum podivínů, berouce to od svaté trojice Josef Váchal – Jakub Deml – Ladislav Klíma přes věrozvěsta marnosti Egona Bondyho až k bezmála blahořečenému Ivanovi Martinovi Jirousovi, jehož přezdívka Magor jako by se stala samotným klíčem k pochopení člověka v podstatě nepolitického, vymknutého navíc sumě požadavků minulé a současné kulturně ideologické sféry. Nepochopen, a přesto (anebo právě proto) následně „přepracován“ byl i životaběh a osobnostní umělecký potenciál Vladimíra Boudníka, Karla Kryla, anebo – coby ikony nezávislosti z těch nejnověji „objevených“ – fotografa Miroslava Tichého.
Můžeme být svědky toho, jak pomnožný organismus přičinlivých mravenečků rozkouskovává jejich život a dílo, ony nerudovské „myšlenky nemyté a nečesané“, a interpretačně ožižlané částečky pak pozpátku tahá do mraveniště, jehož stavba nabývá vposledku podoby mauzolea se sarkofágem či spíše kenotafem jedné mimoděčné kapitoly české kulturnosti.
Osobně v tom cítím jen novou konvenci, projev kulturního snobství svého druhu, dlícího v oné pomyslné „pražské kavárně“. Neb právě snob toto vše dokáže zhltnout, nazývaje svůj duch duchem minoritním. Zůstává však bezpečně mezi svými, většinou v menšině, autentickým jedincem být nedokáže, značkové (nejen) ošacení je mu nadále nad bezdomovecký zevnějšek třeba takového Josefa Sudka. Neprocítí, jak těžkým je být, slovy Bohuslava Reynka, „bláznem ve své vsi“, což je skoro stejný akt svobody jako si to své vnímavé a citlivé ucho nakonec vlastnoručně uříznout…