|
Jaroslav
Vanča, pedagog FAMU
Každý by chtěl malovat jako Van Gogh
…ale ucho aby si za něj řezal někdo jiný, tak nějak zní
jeden dosti dobrý bonmot. Leč právě bonmot je pouhou
přijatou jazykovou efemeridou, již s oblibou užívají právě
ti, kterým je dáno pouze vzrušovat se cizím vzrušením,
vztekat se cizími vzteky či dojímat se cizím dojetím.
Dokumentaristický seriál České televize Underground, v němž
jsem byl místy zaangažován i já coby svého druhu
dramaturgický tipař, má své diváky i v té nejmladší
generaci, jejíž příslušníci se mne občas zeptají na ten či
onen konkrétní osud všelijakých těch bizarních postav a
postaviček, oněch mašíblů dle profesora Boreckého (rozuměj:
magorů, šílenců a bláznů), neb jim takovýto život a vztah ke
světu připadá inspirativní, autentický a romantický. Inu,
je – či bylo tomu tak – ale nejen ze zpětného pohledu.
Existence všelijakých těch krásných diskordantů nebyla
podmíněna výhradně minulým režimem, resp. reprezentanti
pozitivně vymknutého vztahu ke světu nevyhynuli zároveň s
ním.
Jde o ty, které většinová společnost označovala a označuje
za vyšinuté z trajektorií společenského života, civilizace a
nakrásně i demokracie, která nás ubezpečuje o tom, že si v
ní přece každý může vybrat. Inu, ne každý si vybere. Závany
autenticky alternativních životních postojů, „závadných“
myšlenek a tím i skutečných protestů pociťuji zaplaťpánbů i
nyní skrze ony internetové ostrůvky pozitivní deviace,
jejichž prostřednictvím lkají novodobí písmáci a eskapisté
nad marnostmi a nesmyslnostmi současnosti, užívajíce v tomto
činění dávných – povýtce snad i věčných – atributů
ztroskotavších lodí, rozedraných plachet a pozurážených
kormidel, vedoucích koráby vlastního života, ale i celého
lidského světa kamsi do bermudských trojúhelníků nicoty,
zmaru a zapomnění. Mohu se v tomto úsudku samozřejmě mýlit,
stejně jako se namnoze ve svých projevech mýlí oni sami. Co
z jejich inspirativního lkaní vzejde, nevím, leč nedivil
bych se, kdyby šlo o venkoncem přesné metafory nadcházející
skutečnosti. Rozhodně jde těmto podivínům světa umění „o
peníze až na posledním místě“. Vybrali si život, jímž
provokují naši prosperující dobu, život často samotářský,
leckdy žitý v bídě, rozhodně však vystavený pocitu
neporozumění a nesrozumění. Ostatně vše se – jako vždy -
dozvíme až jaksi zpětně. Netřeba zdůrazňovat, že takovým
„ztroskotancem a samozvancem“ svého druhu byl i největší
český básník, jakkoli jej jeho parťák Tyl eufemisticky
označil za pouhého rozervance.
A v tomtéž čase nám média jako o závod představují přeludné
panoptikum podivínů, berouce to od svaté trojice Josef
Váchal – Jakub Deml – Ladislav Klíma přes věrozvěsta
marnosti Egona Bondyho až k bezmála blahořečenému Ivanovi
Martinovi Jirousovi, jehož přezdívka Magor jako by se stala
samotným klíčem k pochopení člověka v podstatě
nepolitického, vymknutého navíc sumě požadavků minulé a
současné kulturně ideologické sféry. Nepochopen, a přesto
(anebo právě proto) následně „přepracován“ byl i životaběh a
osobnostní umělecký potenciál Vladimíra Boudníka, Karla
Kryla, anebo – coby ikony nezávislosti z těch nejnověji
„objevených“ – fotografa Miroslava Tichého.
Můžeme být svědky toho, jak pomnožný organismus přičinlivých
mravenečků rozkouskovává jejich život a dílo, ony nerudovské
„myšlenky nemyté a nečesané“, a interpretačně ožižlané
částečky pak pozpátku tahá do mraveniště, jehož stavba
nabývá vposledku podoby mauzolea se sarkofágem či spíše
kenotafem jedné mimoděčné kapitoly české kulturnosti.
Osobně v tom cítím jen novou konvenci, projev kulturního
snobství svého druhu, dlícího v oné pomyslné „pražské
kavárně“. Neb právě snob toto vše dokáže zhltnout, nazývaje
svůj duch duchem minoritním. Zůstává však bezpečně mezi
svými, většinou v menšině, autentickým jedincem být
nedokáže, značkové (nejen) ošacení je mu nadále nad
bezdomovecký zevnějšek třeba takového Josefa Sudka.
Neprocítí, jak těžkým je být, slovy Bohuslava Reynka,
„bláznem ve své vsi“, což je skoro stejný akt svobody jako
si to své vnímavé a citlivé ucho nakonec vlastnoručně
uříznout… |