Číslo 18 / 2015.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s muzikantem.
Šimonem Ornestem.

Šimon Ornest, muzikant a kapelník The Tap Tap

Přemýšlím o tom často, ale většinou dojdu k závěru, že lidi si nás začali všímat ve chvíli, kdy jsme začali jít do hloubky a uvažovat o vztahu s veřejností. Na začátku jsem rozhodně nedokázal odhadnout, kam až bychom se mohli s Tap Tapem dostat. Ale věřil jsem, že když budeme fungovat jako kapela, a ne jako terapie a jakýsi mezistupeň mezi něčím, co je chráněné, a realitou, tak bychom mohli mít velký potenciál. Skupina má i důležitý přesah osvěty o vzdělávání a budoucím zaměstnávání lidí s handicapem. Fungujeme jako malá firma, kde i lidi s lehčími mentálními handicapy mají své nezastupitelné místo a jsou za svou práci finančně hodnoceni.

Vás nedávný koncert na Václaváku, kam přišly tři tisícovky lidí, proběhl v době bouřlivých debat o inkluzivním vzdělávání, vyvolaných výroky prezidenta Zemana, a nesl podtitul Už jsme trochu dál. Co konkrétně jste tou větou mysleli?

Současný neobvykle vysoký zájem veřejnosti o integraci a inkluzivní vzdělávání vznikl na základě prezidentových skutečně velmi nešťastných výroků. Pro nás bylo ale hodně důležité, aby ten koncert nebyl právě jen vymezením se vůči prezidentovi. A možná i proto nebyl zájem médií o koncert tak velký, přestože jsme měli mnoho velmi zajímavých sociálně i zdravotně znevýhodněných hostů. Oni sami na sobě demonstrovali to, že je možné dostat se někam dál a je důležité nevzdávat se předem. Pokud bude společnost trvale odmítavá a segregovaná, bude lidi necitlivě rozdělovat na ty, kteří mohou, a ty, kteří nemohou, nebude se logicky nic zlepšovat. Spíše naopak, protože veřejnost bude mít pocit, že každá snaha je marná a že nemá cenu do zlepšení nic investovat.

Jaké byly začátky The Tap Tap?

Byla to léta tvrdé práce a zkoušení. Někteří členové kapely se museli učit, co je první a čtvrtá doba, nebo jak zahrát dvoutaktovou frázi, i když si ji třeba nezapamatují. U mnoha z nich nastal nejen obrovský posun ve hře, komunikaci, ale i v sociální oblasti. Studenti, kteří se jevili i některým pedagogům v Jedličkově ústavu jako obtížně vzdělatelní a zvladatelní, se v týmu dokázali srovnat a naučili se respektovat pravidla. Ta platí už od začátku The Tap Tap a jsou dvě: Chodíme včas a plníme, co slíbíme. Občas padají i pokuty.

Jako každý soubor prochází i The Tap Tap personálními obměnami. Jak kapelu doplňujete? Pořádáte konkurzy?

Jsme otevření všem, kteří by to u nás chtěli zkusit. Řada zájemců ale ve chvíli, kdy jsou konfrontováni s tím, že dodržujeme pevná pravidla, znejistí. Už to, že když se jede na koncert, musí si občas i členové na elektrických vozících zavolat taxíka a případně si toho taxíka uhradit z honoráře, je pro spoustu lidí nepředstavitelné.

Své muzikanty tedy rozhodně nerozmazlujete.

Vše je v souladu s realitou, se kterou se budou v běžném životě setkávat. Láďa Angelovič se to nedávno v televizním pořadu Míši Jílkové Máte slovo snažil vysvětlit všem těm speciálním pedagogům, kteří tam byli pozváni – že totiž nejlepší je, když se k lidem s handicapem dokážeme chovat úplně normálně, mít na ně rovnocenné nároky. Samozřejmě s ohledem na to, co fakticky mohou zvládnout.

Snažíte se v klipech a vizuálech Tap Tapu zobrazovat svět handicapovaných s nadhledem a třeba i černým humorem. Nebylo by účinnější vzbuzovat lítost?

Ekonomicky účinnější by to určitě bylo. Ale jdeme jinou cestou. Z komunikace na sociálních sítích víme, že lidi jsou velmi ostražití, když po nich něco chcete. Je to dané množstvím sbírek, podpůrných či benefičních akcí, které jsou všude kolem nás. Jen cestou ráno do metra procházíte lesem natažených rukou a nemáte šanci si zjistit, jestli ti, co vás přesvědčují, že vybírají na pejsky, nejsou jen postarší maturanti závislí na drogách. My si myslíme, že je strašně důležité naopak lidem něco nabídnout. Tak realizujeme i naše koncertní turné na podporu Jedličkova ústavu. Snažíme se, aby byly koncerty zdarma, a turné doprovází ještě výstava kresleného humoru, který pro nás vytvořilo osm výtvarníků z okruhu časopisu Sorry. Jedná se právě o vtipy, které jsou zaměřené na lidi s handicapem. Když lidem v Karviné nebo v Orlové nabídneme koncert, kde se setkají s handicapovanými lidmi jako s rockovými hvězdami, a ještě na výstavě zjistí, že i oni si dokážou dělat legraci sami ze sebe, může se stát něco jako malý zázrak.

A tím je co?

Že i z měst jako Karviná nebo Orlová přijde pár tisíc korun na fungování něčeho, co je v Praze. Což vzhledem k přetrvávajícímu vymezování se vůči hlavnímu městu zázrak opravdu je.

Jak to vlastně v současné době se sbírkou na dostavbu Jedličkova ústavu vypadá?

Startovních pět milionů věnoval magistrát, jsou určené na to, aby vybraný architekt zpracoval studii toho, co se bude stavět. Nám se podařilo zatím vybrat asi šest set tisíc korun, což jsou skutečně peníze z těch šedesáti koncertů, které jsme odehráli. Teď se snažíme získat nějaké větší dárce, ono i Národní divadlo se nakonec nepostavilo jen ze sbírky mezi lidem, přispěli i silnější mecenáši. V každém případě víme, že asi nevybereme cílových sto milionů korun, spíš nám jde o zdůraznění významu vzdělávání zdravotně či sociálně znevýhodněných lidí a významu Jedličkova ústavu a škol.

S Tap Tapem spolupracují i rockové hvězdy jako Xindl X nebo kapely Traband a Sto zvířat. Oslovujete je, nebo chtějí pomoct sami od sebe?

Za začátku jsme předělávali jejich písničky a oni si pak s námi na koncertech zazpívali. Dnes už chceme, aby psali přímo pro nás. Xindl X pro našeho frontmana udělal po Řiditeli autobusu už druhou písničku – Svět se zbláznil. Jarda Svoboda z Trabandu pro nás napsal píseň Moje volba a Honza Kalina s Tomášem Belkem skladbu Sundej brejle. Příští album by už mělo obsahovat věci, které byly napsány pro The Tap Tap, nevylučujeme samozřejmě ani spolupráci se zajímavými hosty.

Milan Šefl, publicista

Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas, vychází 20. 4.