|
|
 Jak
se hledá rozporcovaná mrtvola
Po dramatu Vaterland – Lovecký deník přichází David Jařab s
dalším výrazově stylizovaným filmem nazvaným
Hlava-ruce-srdce (úterý 26. května, ČT2, 21.40), kde evokuje
svět zhruba před sto lety. Do vizuálně vytříbených obrazů,
které v šerosvitných zátiších přibližují jak honosné
měšťanské interiéry, tak rolnickou usedlost kdesi na Moravě,
halí „ženské“ hledání lásky i „mužskou“ touhu po uchování
moci i stávajících poměrů.
Ovšem ani zprvu dominující vyšetřování záhadného úmrtí
vysoce postaveného důstojníka rakousko-uherské armády není
posléze jádrem událostí, jakkoli se s hlavní hrdinkou,
bývalou herečkou Klárou (Viktorie Čermáková), ocitají v
dočasném soužití jak účastník okultního spiknutí (Roman
Zach), tak vyšetřovatel (Martin Finger). Oba jsou posléze
zbaveni veškerých jistot, případně i končetin a v důsledku
toho všeho též sexuální potence a soudného rozhodování.
Do dění záhy vnikají okultní projevy, ať již dané výchozím
skutkem (rozporcování mrtvoly), nebo následnými projevy
spojenými týmž rysem. Oddělené a porůznu umístěné části
těla, ať již je to hlava, paže či pouhý prst, dokážou totiž
mluvit, dokonce samostatně myslet a diskutovat, případně se
i pohybovat. Do těchto surreálných událostí, prezentovaných
zvážněle a bez jakékoli nadsázky, pak vstupuje sama hlasem
nadaná příroda – dotazují se i zvířata (sova, lev) ve
výrazně obskurním dohadování, kdo a za jakých okolností může
být králem zvířat.
Režisér vytváří svérázný, hypotetický časoprostor, v němž
přestávají platit obvyklé zvyklosti, vypomáhá si
stylizacemi; to se týká například přesunů po rozličných
zahraničních městech (od Turecka po Německo) nebo válčení,
které se mění v pohybovou studii bodákových útoků na pozadí
zvětšených map zaujímajících celé pole záběru.
Jařab natočil film řekněme meditativní, znepokojivý, avšak
divácky nemusí být úplně vstřícný: může vadit záměrně
toporné, až jakoby loutkovitě strojené herectví, odosobněně
„přednášivá“ mluva. Všechny tyto zvláštnosti mohou mást,
znejisťovat, popouzet, a to navzdory rozličným atrakcím,
které vystupují do popředí, počínaje obrazovou vytříbeností
a konče okultními výstřednostmi. Připojit lze důmyslné
nápovědní texty jako třeba dvakrát připomenutou (a poprvé
nedokončenou) pohádku o královských sourozencích, z nichž
jeden se narodil se srdcem namísto mozku a druhý s mozkem
namísto srdce.
Film tak nabízí řadu interpretačních klíčů. Je to dílo někdy
těžkopádné, pitvorné, avšak fascinující robustním rozletem
obrazotvornosti. Dívejte se.
Jan Jaroš, filmový publicista |
