|
|
Tragické gesto proti zmaru války
Známe to spíše z četby poezie: čtenářská obtížnost
uměleckého textu, jež se proměňuje v labužnický zážitek
spíše při pomalém, ba dokonce hlasitém čtení. A také při
poslechu takového hlasitého čtení – třeba z rozhlasového
vysílání. V české próze je takových textů méně a většinu z
nich rozhlasoví posluchači dobře a dávno znají. O to
překvapivější zážitek je může potkat při poslechu četby na
pokračování z románu Vladislava Vančury Pole orná a válečná.
 Ani
devadesát let, jež uplynula od vydání tohoto Vančurova
druhého románu, jako by nestačilo k zakotvení této ojedinělé
knihy v české literatuře. Snad je to i tím, že už v době
svého vzniku to byla kniha moderní i archaická současně, a
nejen svým jazykem. Snad za to může i nepochybná
monumentálnost této knihy, tohoto velkého a tragického gesta
proti válečnému zmaru.
K menší známosti, ba skoro zapomenutí románu pak bezpochyby
přispělo i to, že na rozdíl od jiných Vančurových próz se
nedočkal filmového zpracování – a zřejmě už ani nedočká. K
tomu postrádá jednotnější děj, autor nás zahlcuje spíše
galerií sugestivních básnických obrazů, z nichž především
vylíčení válečných hrůz nemá v české próze obdoby. Je to
román k recitaci, k deklamaci, litanie pro umělecký hlas a
citlivé uši.
A právě ze silných básnických obrazů vyrůstá jako z temného
podhoubí celý příběh, či spíše trs příběhů. Příběh starého
barona Danowitze, majitele ouhrovského dvora, a jeho dvou
synů: chvástavého důstojníka Ervína a přihlouplého kněze
Josefa. Příběhy ouhrovských zemědělců, z nichž nejvíce
vyčnívá volák a vesnický idiot František Řeka, ubožák a
vrah, který až ve válce najde svou slávu. Příběh první
světové války, hlavní postavy celé knihy.
Pole orná nejsou v očekávaném kontrastu k těm válečným. Svět
předválečné české vesnice, jejž Vančura tak dobře znal, je
zpodobněn jako citově i duchovně vyprázdněný, bez jakýchkoli
vazeb k půdě či tradici. Svět, z něhož mnozí muži odcházejí
do války takřka rádi a s úlevou.
Román Pole orná a válečná do desetidílné četby na
pokračování, kterou od středy 27. května vždy v 18.30 vysílá
ČRo Vltava, upravil autor článku, v brněnském studiu Tvůrčí
skupiny regiony natočil režisér Zdeněk Kozák s Igorem
Barešem v hlavní roli.
Ludvík Němec, slovesný dramaturg
|
