|
|
 Milan
Šmíd, mediální analytik
ČT24 – v pravý čas na pravém místě
Když v roce 1980 americký televizní podnikatel Ted Turner
přišel s nápadem vytvořit televizní kanál Cable News Network
CNN, který by vysílal pouze zpravodajství, považovali ho za
snílka. Neboť v USA, kde na rozdíl od Evropy rozhlasové a
televizní vysílání provozovaly soukromé subjekty na
komerčním základě, odedávna platilo pravidlo, že na zábavě (entertainment)
se vydělává, na zpravodajství (information) se prodělává.
Turner si tento luxus mohl dovolit. Zbohatl na tom, že jako
první dokázal využít spojení satelitu a kabelové televize,
když svoji místní televizní stanici v Atlantě dostal do
kabelových sítí po celé zemi a začal ukrajovat z koláče
celostátních reklam, až do té doby kontrolovaného velkou
trojkou televizních sítí NBC, CBS a ABC.
Byli to manažeři této velké trojky, kteří se na CNN dívali
jako na libůstku bláznivého milionáře, která ho brzy přejde,
až bude muset do ní každoročně přisypávat nové a nové
peníze. O CNN se pohrdlivě vyjadřovali jako o Chicken Noodle
Network, což se dá volně přeložit do češtiny jako program na
způsob nudlové polévky složený z malicherností.
Během několika let však byli vyvedeni z omylu. V roce 1984
CNN zaujala nepřetržitým zpravodajstvím z prezidentských
primárek. V roce 1985 si získala obrovskou popularitu při
únosu amerického letadla do Bejrútu. Ve stejném roce vznikla
mezinárodní verze CNN International, která získala světovou
proslulost, ať už šlo o zpravodajství z katastrofy kosmické
lodi Challenger, nebo z války v Perském zálivu, či z
turbulentních událostí v Rusku i jinde na světě. Ukázalo se,
že zpravodajský kanál může vydělávat.
CNN se v současnosti pokládá za praotce všech zpravodajských
televizí, které se od té doby rozšířily natolik, že dnes
každý televizní trh, každá země má ve své nabídce zařazen
program, jehož hlavní a jedinou náplní je zpravodajství.
Právě před deseti lety se do rodiny těchto států zařadila i
Česká republika: v pondělí 2. května 2005 ve 13 hodin
odpoledne začal vysílat program ČT24.
Když se mě před deseti lety ptal zpravodaj ČTK, co si myslím
o budoucnosti této stanice, odpověděl jsem, že – na základě
zahraničních zkušeností – dosáhne podílu na sledovanosti
kolem jednoho procenta, které by se u mimořádných událostí
mohlo vyšplhat na procent pět. Skutečnost však předstihla mé
očekávání. Dnes má průměrný podíl ČT24 na televizním publiku
hodnotu přesahující čtyři procenta.
Zrod ČT24 však nebyl bez problémů. Vytvoření zpravodajského
kanálu měli ve svých projektech všichni adepti na ředitelský
post České televize od roku 1998. Dlouhou dobu však ČT
nebyla schopna přeskupit prostředky z dosavadních dvou
programů na program nový, zvláště když jeho perspektivní
divácká obec, tehdy omezená na nepočetné kabelové a
satelitní domácnosti, byla poměrně malá.
A tak se stalo, že v sousedních státech vznikly zpravodajské
televize dříve než u nás. Byly to soukromé programy.
Televizní podnikatelé v Polsku (TVN24) a v Maďarsku (TV Hír)
využili toho, že se u nich rozšířil – na rozdíl od českých
„anténových“ domácností – kabelový a satelitní příjem
televize s prostorem pro nové, tematicky zaměřené kanály.
Když na podzim 2004 seznámilo vedení ČT veřejnost s tím, že
připravuje zpravodajský kanál, vyskytly se některé hlasy, že
to je mrhání penězi těch poplatníků, kteří nebudou moci ČT24
sledovat. Ano, v začátcích se ke čtyřiadvacítce dostala
sotva pětina televizních diváků s kabelem a satelitem. Ovšem
digitalizace všechno změnila. A tak se ČT24 stala fenoménem,
který v zemích střední a východní Evropy nemá obdoby.
Veřejnoprávní kolegové ČT ze sousedních zemí, kteří zaspali
nástup digitální éry, se dnes snaží dohnat náskok svých
soukromých konkurentů. Někteří na to – jako slovenská RTVS –
nemají prostředky a síly. Jiní naskakují na digitální vlak
se zpožděním. Polská TVP zřídila svůj
zpravodajsko-publicistický program TVP Info v srpnu 2013,
maďarská MTV se rozhodla přijít se zpravodajským formátem až
letos v březnu. Proti rozjetým komerčním značkám se však
zatím jen těžko prosazují. |
