|
|
 Co
tu dělá ten tlustej dědek?
Co by člověk neudělal pro výchovu mladé generace, tedy
alespoň já... Přestože mám občas pocit, že bych sám
potřeboval vychovat, připravuji už dvacet let takzvané
výchovné koncerty pro studenty středních škol. Nedělám to
samozřejmě jen z entuziasmu nebo z nedostatku jiné práce,
čím jsem starší, tím je to pro mě zajímavější a svým
způsobem také riskantnější. Jen si tu situaci představte: je
půl deváté ráno a před divadlem či klubem se začíná
shromažďovat středoškolská mládež. Většinou jim nikdo
neřekl, kam a na co jdou, zkrátka v úterý máme, studenti,
výchovný koncert, a teď probereme novou látku... Samozřejmě
existují čestné výjimky v podobě pedagogů, kteří se vzpurným
teenagerům zmíní, že si o koncertu můžou najít předem
informace na internetu, nebo jim dokonce řeknou pár slov o
tom, co je čeká a kdo vlastně jsem; drtivá většina
vyučujících však nejspíš považuje den, kdy se jde na
výchovný koncert, za jakési poloviční volno. Hlavně aby tam
nikdo moc nehlučel, nekouřil a neotravoval a ono to nějak
dopadne. A tak se mládež, která přirozeně nesnáší všechno
povinné, shromáždí v sále a čeká, co se bude dít. V tu
chvíli pak přicházím já, jak se říká, celý v bílém, a
protože záměrně chci, aby v sále nechali rozsvíceno, koukám
na ty tváře před sebou a čtu v nich nejčastěji otázku: Co
tady dělá ten tlustej dědek?
Tomu se, vážení, říká ta pravá výzva pro umělce. Tlustej
dědek jako by začínal znovu; nikdo ho v sále nezná, každému
je jedno, že má za sebou nějakou práci, knihy, desky,
koncerty. Je to zkrátka návrat k podstatě písničkářského
řemesla: ukaž, co v tobě je, nebo neotravuj. Vyprávím tedy
buď o tom, co je to komerční a nekomerční kultura, k čemu
vlastně kultura slouží a proč je důležitá, dělám si legraci
z našeho pomateného žebříčku hodnot, v němž bývají nejvýše
peníze, a dost často si dělám legraci ze sebe, protože to je
dobrá metoda, jak studentské publikum hned zkraje neotrávit
nějakou přemoudřelostí. V pořadu Vítězný únor Jana Buriana
jim vyprávím o tom, jak se nám žilo za totality a co na tom
bylo děsivého, zajímavého nebo i legračního. V poslední
době, kdy se v části společnosti rozmohla móda říkat, že za
komunistů bylo líp, jsem trochu přitvrdil, takže moje
vzpomínky na nesvobodu jsou nesentimentální a nevyvážené.
Asi tak jedno z dvaceti vystoupení se nepovede, někdy
nejspíš proto, že studenti nemají tušení, nač jdou, jindy je
za tím mizerná úroveň (nejen kulturní) příslušné školy,
případně zkrátka není nálada. Po jednom takovém výchovném
Waterloo jsme s paní pořadatelkou z Ostravy, kde jsem pro
školy hrával pravidelně, stáli, pozorovali odcházející
výrostky a ona říkala: „Proč my to vůbec děláme, měli bychom
toho asi nechat...“ Jenže po dalším koncertě, který dopadl
opačně, pravila: „Ba ne, nenecháme toho!“
Od počátku tohoto cyklu pořadů kladu o přestávce na okraj
pódia tužky a lístečky a provokuji diváky, aby napsali, co
se jim zachce: otázku (nejraději k tématu), názor, ale třeba
i urážku, když to musí být, aby se jim tím ulevilo. Tu
poslední možnost využívají velmi často. „Přečtete úplně
všechno?“ ptali se minulý týden v Liberci, a když jsem to
slíbil, byli natolik kreativní, že část studentů se mi pak
přišla za spolužáky omluvit, protože usoudili, že to s
počtem nemravných obrázků a dotazů na mé tělesné funkce fakt
přehnali. Když se teď ale probírám ostatními lístečky z
tohoto koncertu, zjišťuji, že hodně dotazů bylo k věci,
například: „Byli lidé za totality citlivější než dnes?“
Dobrá otázka, že?
Ono to s tím středoškolským publikem zase není tak hrozné,
tihle studenti měli navíc handicap v podobě svých
„pedagogů“. Trojice učitelů jsem se totiž těsně před
koncertem zeptal, jestli svým žákům řekli, na co do klubu
vlastně jdou a co je čeká. „Ne, proč?“ odpověděl bez
zaváhání ten krajní, přičemž oběma jeho kolegům se v očích
zračila podobná otázka jako studentům sedícím vedle nich: Co
ten tlustej dědek chce?
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
