|
|
 Jelle
Dierickx, hudební dramaturg
Líbila se mi vaše charakteristika festivalů v různých
zemích, kterou nedávno publikoval časopis Harmonie. To se
opravdu Moraváci tak vymykají?
Neřekl bych, že se vymykají. Všude v Evropě se tvrdě
pracuje, jen přístup je malinko jiný. Vím, na co narážíte.
Řekl jsem, že Němci se chtějí předem ujistit o tom, co
umíte, v Holandsku je to striktnější a v Belgii do poslední
chvíle nevíte, jak to dopadne. Zato na Moravě všechno
probíhá v takové uvolněné atmosféře. Seriózní práce, ale
potom uvolnění u skleničky vína. Práce, humor a přátelské
posezení. Tak to má v životě být.
Přestože vaši rodiče nebyli muzikanti, byl jste hudbou
zasažen ve velmi útlém věku tří let. Jak k tomu došlo?
Zásluhou mé matky. Měla přátele, kteří mě podporovali,
jakmile u mě objevili propukající zájem o vše, co znělo a
mělo nějakou melodii. A ještě v předškolním věku jsem začal
chodit do hudební školy, nejdříve jsem hrál na perkuse, pak
jsem objevil kouzlo flétny a později i fagotu. Ten považuji
za svůj hlavní nástroj.
Když jste byl hodně mladý, prý jste hrál i na ulici…
Inu to víte, každý mladík si rád zahraje romantickou píseň,
serenádu. I to patří ke kouzlu objevování hudby.
Vaši rodiče vlastnili knihkupectví. Jak vás ovlivnilo to, že
jste vyrůstal mezi knihami?
V mnoha ohledech. Všude kolem mě byly velké příběhy,
vyrůstal jsem s nimi. A vlastně dodnes svou prací vyprávím
příběhy. Hlavně díky matce má tehdejší fantazie neznala
mezí. Přečetl jsem všechno – od komiksů po klasiku.
A tehdy jste také objevil kouzlo poezie?
Ano, zejména mnohohlasé poezie. Ta mě doslova uchvátila. Byl
jsem na takový druh literatury příliš malý, tehdy mi to, co
jsem četl, připadalo až bláznivé, ale lety jsem se pročetl k
velkému prožitku a pochopil jsem hloubku poezie.
Po studiích na univerzitě v Gentu jste působil jako odborný
asistent Institutu pro psychoakustiku a elektronickou hudbu.
Čím jste se zabýval?
Prošel jsem několika zaměstnáními, tohle bylo jen jedno z
nich. Důležité pro mě byly i práce v archivu, komponování a
další činnosti. Do ústavu, který zmiňujete, jsem nastoupil
hned po absolutoriu, byl jsem jeho mluvčím a zároveň jsem se
podílel na publikacích ke čtyřicátému výročí jeho založení.
Kromě jiného se věnujete i projektu hudební digitalizace…
Musíme přemýšlet nad tím, jak uchovat hudbu. Cédéčka jsou
tak zranitelná, o deskách a magnetofonových páscích nemluvě.
Jediná cesta je digitalizovat a výsledek nechat poletovat
mezi servery.
Jednou z vašich nejsilnějších inspirací je zvuk, zvuková
poezie těla. Na toto téma jste napsal i několik esejů. Jak
byste popsal toto propojení poezie, hudby a tělesného
vyjádření?
V mnoha kulturách se tyto oblasti vůbec nerozlišují,
vzájemně se prolínají. Proto je tím západní publikum tak
fascinované. Když lidé dostanou příležitost na některých
produkcích tančit na hudbu a k tomu zpívat, jsou nadšení,
otevírají se jim nové obzory.
Byl tento váš zájem i jedním z důvodů, proč jste uspořádal
festival Kri kri?
Pochopitelně. Tehdy jsem psal doktorskou práci, v níž jsem
se zabýval vztahem hudby a poezie, a moc jsem toužil
uspořádat festival, kde se bude vzájemně propojovat hudba a
polypoezie, tedy mnoho druhů poezie od slam poezie po
elektronickou poezii. Chtěl jsem ukázat, že poezie není nuda
v knížce, kterou vzápětí odložíte, ale že to je živé umění,
na které můžete narazit kdekoliv na ulici. Že to je umění,
které slyšíte v pop music, které komunikuje s elektronickou
hudbou, s klasikou, ba i s polyfonií. Jsem velký optimista,
pokud jde o budoucnost poezie. Vezměte si, kolik různých
básnických forem bylo vytvořeno po válce až do současnosti,
kolik lidí vidíte postávat na rozích ulic a náměstích, kde
přednášejí své verše, jež vyjadřují pocity doby, v níž
žijeme.
V rámci festivalu Kri kri, jehož název je inspirován kresbou
Antonina Artauda, jste spojil zdánlivě nespojitelné…
Třeba libanonskou hudbu s experimentální anglickou poezií
nebo belgické skladatele s poněkud neobvyklými hudebními
nástroji. Na tomto festivalu jste mohli slyšet skutečně
neuvěřitelné fúze a navíc to ve vás vzbuzovalo zvědavost, co
přijde dál… Ale pozor! Nechtěl jsem jen šokovat,
experimentovat. Na festivalu zněla i klasická poezie nebo
poezie z úst současných velkých básníků. Prostě jsem jen
chtěl ukázat, že básně a hudba patří do našeho života.
Jak jste se vlastně stal hudebním dramaturgem?
To byla velmi dlouhá cesta a jsem moc rád, že jsem ji
podnikl. Měl jsem jednoho výborného učitele, který nemluvil
ani tak o hudební teorii jako o dojmech a pocitech, které ve
vás umění vyvolává, nerozebíral hudební formy, ale
seznamoval nás s malířstvím, se zajímavými obrazy. Měl jsem
štěstí, že jsem se na univerzitě i v dalším profesním životě
setkal s mnoha podobnými lidmi, kteří mě inspirovali.
Pochopil jsem, že mnohem prospěšnější než sedět u tmavého
pracovního stolu je zapálit svíčku a tu tmu ozářit. A
organizováním festivalů jsem tu svíčku zapálil, vyšel jsem
ven mezi lidi.
Vaše krédo při organizování festivalů zní: Festival musí být
spojen s místem, kde se koná. To ovšem předpokládá důkladnou
znalost prostředí, kde koncerty pořádáte, viďte?
Místo, místo, místo. To je ten nejdůležitější předpoklad
dobrého festivalu. Nemůžete být dostatečně mezinárodní a
světoví, pokud nevyužíváte předností domácího prostředí. Na
prvním místě musíte být hrdí na svou rodinu, na své přátele,
na své město, na svou zemi a až potom se můžete stát
světovými. Tenhle postoj podle mého názoru posiluje
všeobecnou humanitu. A podobná paralela existuje u hudebních
festivalů. Nejprve se soustřeďte na své místo, které je
nádherné a ideální pro pořádání koncertů, a pak ukažte
světu, jaké krásy mu můžete nabídnout. Morava je v tomhle
ohledu ideální: nádherná města, kostely, zámky, příroda,
vinice…
Návštěvníci hudebních festivalů z jiných zemí jsou navíc
vnímavější k atmosféře dané země. Podle mého názoru tuhle
citlivost ke geniu loci podporuje právě hudba a výjimečné
prostředí mimořádných prostor, kde se koncerty konají.
To máte naprostou pravdu. Když mě přátelé z Concentu
Moraviae vzali na obhlídku míst, kde se budou konat
festivalové koncerty, byl jsem naprosto ohromen. Přijeli
jsme do Valtic a já se nemohl vzpamatovat z krásy toho
města. Ptal jsem se sám sebe, jestli je to opravdu
skutečnost, jak je možné, že tohle zůstalo po věky
zachováno. A přitom je to práce malé skupiny lidí, malé
komunity, nemnoha organizátorů… Stále to nemohu pochopit. Má
soukromá odpověď zní, že Morava rodí neuvěřitelně schopné
lidi.
Alena Sojková
Foto Jiří Sláma a Martin Pekárek
Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku
Rozhlas, vychází 1. 6.
|
