Číslo 24 / 2015.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s hudebním dramaturgem.
Jelle Dierickxem.


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


 

„Rád bych lidem, kteří se trochu bojí klasické nebo moderní hudby, vysvětlil, že je to součást každodenního života, že nemají hledět na ty vážné muzikology, kteří důležitě rozebírají jednotlivé skladby do posledních taktů.“Jelle Dierickx, hudební dramaturg

Líbila se mi vaše charakteristika festivalů v různých zemích, kterou nedávno publikoval časopis Harmonie. To se opravdu Moraváci tak vymykají?

Neřekl bych, že se vymykají. Všude v Evropě se tvrdě pracuje, jen přístup je malinko jiný. Vím, na co narážíte. Řekl jsem, že Němci se chtějí předem ujistit o tom, co umíte, v Holandsku je to striktnější a v Belgii do poslední chvíle nevíte, jak to dopadne. Zato na Moravě všechno probíhá v takové uvolněné atmosféře. Seriózní práce, ale potom uvolnění u skleničky vína. Práce, humor a přátelské posezení. Tak to má v životě být.

Přestože vaši rodiče nebyli muzikanti, byl jste hudbou zasažen ve velmi útlém věku tří let. Jak k tomu došlo?

Zásluhou mé matky. Měla přátele, kteří mě podporovali, jakmile u mě objevili propukající zájem o vše, co znělo a mělo nějakou melodii. A ještě v předškolním věku jsem začal chodit do hudební školy, nejdříve jsem hrál na perkuse, pak jsem objevil kouzlo flétny a později i fagotu. Ten považuji za svůj hlavní nástroj.

Když jste byl hodně mladý, prý jste hrál i na ulici…

Inu to víte, každý mladík si rád zahraje romantickou píseň, serenádu. I to patří ke kouzlu objevování hudby.

Vaši rodiče vlastnili knihkupectví. Jak vás ovlivnilo to, že jste vyrůstal mezi knihami?

V mnoha ohledech. Všude kolem mě byly velké příběhy, vyrůstal jsem s nimi. A vlastně dodnes svou prací vyprávím příběhy. Hlavně díky matce má tehdejší fantazie neznala mezí. Přečetl jsem všechno – od komiksů po klasiku.

A tehdy jste také objevil kouzlo poezie?

Ano, zejména mnohohlasé poezie. Ta mě doslova uchvátila. Byl jsem na takový druh literatury příliš malý, tehdy mi to, co jsem četl, připadalo až bláznivé, ale lety jsem se pročetl k velkému prožitku a pochopil jsem hloubku poezie.

Po studiích na univerzitě v Gentu jste působil jako odborný asistent Institutu pro psychoakustiku a elektronickou hudbu. Čím jste se zabýval?

Prošel jsem několika zaměstnáními, tohle bylo jen jedno z nich. Důležité pro mě byly i práce v archivu, komponování a další činnosti. Do ústavu, který zmiňujete, jsem nastoupil hned po absolutoriu, byl jsem jeho mluvčím a zároveň jsem se podílel na publikacích ke čtyřicátému výročí jeho založení.

Kromě jiného se věnujete i projektu hudební digitalizace…

Musíme přemýšlet nad tím, jak uchovat hudbu. Cédéčka jsou tak zranitelná, o deskách a magnetofonových páscích nemluvě. Jediná cesta je digitalizovat a výsledek nechat poletovat mezi servery.

Jednou z vašich nejsilnějších inspirací je zvuk, zvuková poezie těla. Na toto téma jste napsal i několik esejů. Jak byste popsal toto propojení poezie, hudby a tělesného vyjádření?

V mnoha kulturách se tyto oblasti vůbec nerozlišují, vzájemně se prolínají. Proto je tím západní publikum tak fascinované. Když lidé dostanou příležitost na některých produkcích tančit na hudbu a k tomu zpívat, jsou nadšení, otevírají se jim nové obzory.

Byl tento váš zájem i jedním z důvodů, proč jste uspořádal festival Kri kri?

Pochopitelně. Tehdy jsem psal doktorskou práci, v níž jsem se zabýval vztahem hudby a poezie, a moc jsem toužil uspořádat festival, kde se bude vzájemně propojovat hudba a polypoezie, tedy mnoho druhů poezie od slam poezie po elektronickou poezii. Chtěl jsem ukázat, že poezie není nuda v knížce, kterou vzápětí odložíte, ale že to je živé umění, na které můžete narazit kdekoliv na ulici. Že to je umění, které slyšíte v pop music, které komunikuje s elektronickou hudbou, s klasikou, ba i s polyfonií. Jsem velký optimista, pokud jde o budoucnost poezie. Vezměte si, kolik různých básnických forem bylo vytvořeno po válce až do současnosti, kolik lidí vidíte postávat na rozích ulic a náměstích, kde přednášejí své verše, jež vyjadřují pocity doby, v níž žijeme.

V rámci festivalu Kri kri, jehož název je inspirován kresbou Antonina Artauda, jste spojil zdánlivě nespojitelné…

Třeba libanonskou hudbu s experimentální anglickou poezií nebo belgické skladatele s poněkud neobvyklými hudebními nástroji. Na tomto festivalu jste mohli slyšet skutečně neuvěřitelné fúze a navíc to ve vás vzbuzovalo zvědavost, co přijde dál… Ale pozor! Nechtěl jsem jen šokovat, experimentovat. Na festivalu zněla i klasická poezie nebo poezie z úst současných velkých básníků. Prostě jsem jen chtěl ukázat, že básně a hudba patří do našeho života.

Jak jste se vlastně stal hudebním dramaturgem?

To byla velmi dlouhá cesta a jsem moc rád, že jsem ji podnikl. Měl jsem jednoho výborného učitele, který nemluvil ani tak o hudební teorii jako o dojmech a pocitech, které ve vás umění vyvolává, nerozebíral hudební formy, ale seznamoval nás s malířstvím, se zajímavými obrazy. Měl jsem štěstí, že jsem se na univerzitě i v dalším profesním životě setkal s mnoha podobnými lidmi, kteří mě inspirovali. Pochopil jsem, že mnohem prospěšnější než sedět u tmavého pracovního stolu je zapálit svíčku a tu tmu ozářit. A organizováním festivalů jsem tu svíčku zapálil, vyšel jsem ven mezi lidi.

„Pokud jsme otevření vůči hudbě, novým skladbám, novým hudebním podnětům, jsme také otevření vůči společnosti. Hudba je vzájemné působení, vzájemné ovlivňování, díky ní můžete vyjádřit své emoce, tančit, plakat, radovat se. Ale i projevit svou národní podstatu.“

Vaše krédo při organizování festivalů zní: Festival musí být spojen s místem, kde se koná. To ovšem předpokládá důkladnou znalost prostředí, kde koncerty pořádáte, viďte?

Místo, místo, místo. To je ten nejdůležitější předpoklad dobrého festivalu. Nemůžete být dostatečně mezinárodní a světoví, pokud nevyužíváte předností domácího prostředí. Na prvním místě musíte být hrdí na svou rodinu, na své přátele, na své město, na svou zemi a až potom se můžete stát světovými. Tenhle postoj podle mého názoru posiluje všeobecnou humanitu. A podobná paralela existuje u hudebních festivalů. Nejprve se soustřeďte na své místo, které je nádherné a ideální pro pořádání koncertů, a pak ukažte světu, jaké krásy mu můžete nabídnout. Morava je v tomhle ohledu ideální: nádherná města, kostely, zámky, příroda, vinice…

Návštěvníci hudebních festivalů z jiných zemí jsou navíc vnímavější k atmosféře dané země. Podle mého názoru tuhle citlivost ke geniu loci podporuje právě hudba a výjimečné prostředí mimořádných prostor, kde se koncerty konají.

To máte naprostou pravdu. Když mě přátelé z Concentu Moraviae vzali na obhlídku míst, kde se budou konat festivalové koncerty, byl jsem naprosto ohromen. Přijeli jsme do Valtic a já se nemohl vzpamatovat z krásy toho města. Ptal jsem se sám sebe, jestli je to opravdu skutečnost, jak je možné, že tohle zůstalo po věky zachováno. A přitom je to práce malé skupiny lidí, malé komunity, nemnoha organizátorů… Stále to nemohu pochopit. Má soukromá odpověď zní, že Morava rodí neuvěřitelně schopné lidi.

Alena Sojková

Foto Jiří Sláma a Martin Pekárek

Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas, vychází 1. 6.



  Kdo je na světě
 
  nejchytřejší?

  Jak to slyší...
 
  Minulost i přítomnost
   
věčného města

  Dívejte se
 
  Hotel nad Zarathustrovým
   
kamenem
  Nalaďte si