Číslo 24 / 2015.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s hudebním dramaturgem.
Jelle Dierickxem.

Jan Petránek, publicista

Kdo je na světě nejchytřejší?

Odpověď na otázku z titulku bych také rád znal. A je těžké to zjistit. Charlie Chaplin říkal, že nejchytřejší není nikdo. Kdyby se někdo takový objevil, ti hloupější se ho budou chtít co nejrychleji zbavit. V tom mu po svém sekundoval Josef Švejk, pověřený svým literárním tvůrcem, aby nezapomenutelně prohlásil, že „každej jsme blbej jinak“.

Moudrost lidstva je ve společném díle všech. A vynalézavost je na trvalém vzestupu. Některé vědátory i část světové elity to děsí. Bojí se vytvoření umělé inteligence. Jinými slovy: Čapkovi roboti, slavní R.U.R., ovládnou svět – a nakonec si vystačí bez lidí.

Máme se bát? Mně se bát nechce. Chce to ovšem, nemáme-li se stát pesimisty, aby moudrost mozku šla ruku v ruce s moudrostí srdce, což se bohužel zatím neděje. Na to bych tedy rád apeloval v první řadě. A neustále. Jinak – a proto píšu tyto řádky – se vyznávám z obdivu k technickému vývoji, který lidem slouží. Má to ale háček! Nejvíc vynálezů se rodí z peněz, věnovaných na vojenské svaly, prostě na armádu, na výzbroj. To platilo a platí napříč politickými systémy. Zajímavé je, že v socialistických zemích se to u zbraní zastavilo, zatímco kapitalisti koukali principy stejného vynálezu komerčně využít taky v civilní oblasti. Tak vojenské špionážní družice nakonec ustoupily ze slávy (i když ne významem) před družicemi určenými pro světové televizní vysílání. Každý dnes může sledovat nejlepší sportovní akce třeba na druhém konci světa.

Už taky máme vysavače s elektronikou, tedy i s nastavitelným programem. Všichni z rodiny mohou ráno odejít do práce. Pak se probudí vysavač a běhá po bytě, aby bylo čisto, až se „domácí národ“ zas vrátí do svého obydlí. Stejně zafunguje i automatická pračka a elektronika se postará i o nahrání televizního programu, o který je zájem. A nahrávač na nočním stolku se vám postará o vzkazy přátel.

To jsou vymoženosti „civilní civilizace“. Mnohem choulostivější je to s „vojenskou kontra-civilizací“. Tím nyní už nejznámějším vynálezem jsou bezpilotní letadla, takzvané drony. Světe, div se, už je jich nekonečně mnoho odrůd. Vypadají nejen jako běžná malá či velká letadýlka, ale taky jako talíře, čtverce či kříženci lodičky s hlavou chobotnice a s paprskovitými rameny na všechny možné strany.

John Crowbell z amerického státu Iowa si nad svým domem postavil cosi na způsob kontrolní věže, jakou mají všude na letištích. Jeho drony (má tři) se vznášejí nad jeho velkými lány a přes ně a jejich televizní kamery ovládá své buď orající stroje, nebo taky sklízecí kombajny. Když se vrátí ze školy jeho děti, desetiletí sourozenci Michal a Zuzanka, rád se nechá uprosit, aby mohli za něj řídit rodinné moderní zemědělství. Jules Verne se musí ve svém nebi tetelit radostí nad tím, co lidský duch dokázal vymyslet.

Ale často se mi neodbytně vrací do myšlenek o technickém pokroku slova Richarda Feynmana, že jde o klíče k nebeské bráně; avšak jsou to stejné klíče hodící se taky k bráně pekla. Jakmile se objeví jedna nová myšlenka technického vývoje, hned se jí zmocní řada nejrůznějších aplikací. Mohou-li létat bez pilota dálkově ovládané stroje, nedají se stejně dobře řídit pod vodou „beznámořnické“ ponorky? Ovšemže ano. A dokonce se z toho stanou stroje mnohem rafinovanější. Jak pro běžný průzkum oceánů, tak pro vojenské účely.

Válkychtiví generálové a admirálové (jsou na všech stranách světa) se nad tím radují, ale taky chmuří. Velké obří letadlové lodi, které představují doslova celá válečná města, stály desítky miliard dolarů. Bezpilotní ponorky, schopné zničit tyto drahé obry, jsou „za pakatel“, za pouhé miliony. To je hrozné! Ale taky to může vést k střízlivějšímu pohledu, jak lépe investovat do bezpečnosti, a tedy do varování před sebezničujícími konflikty.