|
|
Událost jménem Mirvald
Retrospektiva Vladislava Mirvalda (1921–2003), která běží v
pražském Museu Kampa do 6. července, zabírá tři patra. Čím
výš návštěvník stoupá, tím víc roste jeho úžas. Tak
jedinečný, vtahující a překvapující rukopis má mezi
reprezentanty české výtvarné scény, která zrála v šedesátých
letech a sklízela úspěchy po roce 1989, málokdo. A to včetně
vrcholů, jakým byl třeba Mirvaldův generační kolega z
rodných Loun Zdeněk Sýkora.
 Výstava
nazvaná Konstruktivní variace zahrnuje práce od poloviny
čtyřicátých let po kraj nového milénia. Mirvald začínal, jak
bylo v té době v Čechách zvykem, pod vlivem francouzského
postimpresionismu a avantgardy, zejména Paula Cézanna a
kubismu. V padesátých letech se věnoval krajině, ale to
podstatné přišlo až s další dekádou.
Jmenovatel a čitatel
Tehdy se autor začal rychle stahovat z reality do světa
základních, obecných tvarů a zabydlel se pod střechou
takzvaného experimentu, kde se mísily postupy a metody
abstrakce, lettrismu, surrealismu, kde se stýkaly slovo s
obrazem – a především kde se nové české umění mohlo konečně
seznámit s aktuálními tendencemi na Západě.
Práce z té výbušné éry mají svá plus i minus. Kladem je
jejich evidentní vnitřní síla a naléhavost, mix radostného
dobývání nových výrazových možností a temného, spodního
proudu, v němž se rýsují obavy ze střetu člověka se strojem,
z jeho zmechanizování, odlidštění. Záporem pak je jejich
snadná zaměnitelnost; autorské rukopisy měly tehdy někdy
společný nejen jmenovatel, ale i čitatel.
Zvnějšku i v průřezu
Mirvald byl ovšem z rozmachu techniky, z prvních výbojů
počítačové kultury, a vůbec z vědy, zejména z fyziky,
biologie a astronomie, evidentně nadšený. Své práce
vyprofiloval na přelomu šedesátých a sedmdesátých let
naprosto unikátním způsobem. A ten mu vydržel do konce
života. Základnou jeho díla zůstala geometrická abstrakce.
Na ni autor narouboval myšlenku op-artu, který ve světě
proslavili třeba Victor Vasarely nebo M. C. Escher. „Optické
umění“ navozuje rychle pocit, že věci, které na plátně
vidíme, jsou nějak posunuté, fungují proti směru logiky,
prostě diváka klamou. Jedna z iluzí, které Mirvald s chutí
takto vyvolával, byla trojrozměrnost. Jako by se tím
navracel ke svým kubistickým východiskům, v ploše modeloval
prostor.
V konkrétní rovině už ale maloval úplně jinak. Vytvářel
fantastické kreace z jakýchsi trubicových tvarů, které se na
plátně proplétaly a nastavovaly divákovi tvář buď podle
přísného řádu, anebo náhodně. Zvnějšku i v průřezu. Někdy
připomínají červa, někdy žížalu nebo hada; ideálně se v nich
spojuje živé s neživým, počítačové s biologickým, matematika
s básní.
Poezie, člověk, život
Výsledek je monumentální. Divák se na výstavě rychle
propadne do zcela svébytného univerza, z kterého přechází
zrak, které klame tělem. Mirvaldovo umění totiž navozuje
dojem, že je neustále v pohybu. Že se vlní, přelévá, roste,
zmenšuje se. Jako život ve vnitřních orgánech člověka,
zejména v jeho střevech, která jsou ostatně těm biomorfním
trubicovitým tvarům vizuálně blízká. Autor měl fenomenální
prostorovou představivost, kterou jistě posílila i jeho
vysokoškolská studia deskriptivní geometrie a modelování.
Ostatně vizme některé názvy jeho prací jako Dvoucicerové
oblouky, Negativ dvou undulačních válců, Proniky válcových
ploch, Perspektiva válců.
Pokud by měl Vladislav Mirvald ilustrovat něčí literární
dílo, pak básně Jaroslava Chobota, který veršuje na podobné
lidsko-strojové bázi, jak ukazují obraty typu „pojmenovaný
sklopník“, „mohutní kaolinoví hadi“, „sinantropizující
stoupadlo“ nebo „neutronová mláďata“. Podobné, respektive
společné ale mají ještě něco. Ani jednomu nezmizelo z jejich
originálního díla nikdy to podstatné – poezie, člověk,
život.
Radim Kopáč, výtvarný a literární kritik
Foto Oto Palán |
