|
|
Návod, jak si prohlédnout zemi
„I když vidíme jen obyčejné věci, stejně toho vidíme hodně,“
zní podtitul knihy Václava Cílka Prohlédni si tu zemi. Známý
geolog, klimatolog a uznávaný esejista a popularizátor vědy
v ní navazuje na své předchozí úspěšné tituly věnované
převážně krajině a duchu míst. Číst se z ní bude od úterý 9.
června vždy ve 23.00 ve vltavských Stránkách na dobrou noc.
Na prahu léta je to navíc dobrý tip a návod, jak prozkoumat
a uvidět vlastní zemi.
„Moje česká krajina začíná na severovýchod od Persie, na
sever od prvního nilského kataraktu, na západě končí v
nehostinných Hebridách a na severu na Rujáně. A dokonce,
pokud bychom si ji zúžili jenom na prostor, kde skutečně
žijeme nejméně od 6. století našeho letopočtu, ale možná již
zhruba od 12. století před Kristem, tak jsme určitě
nevyčerpali vnitřní reflexi rozptýlených doubrav či říčních
krajin. V mé mysli se dohledatelný počátek Slovanů posouvá
do období trojské války či dobytí Palestiny židovskými
beduíny, tedy do sklonku bronzové doby. Prohlížím si tuto
zemi, dívám se z Řípu, ale také z hory Kynthos na ostrově
Delos či z hory Nebo v Jordánsku. A divím se.“
Rozšířit lidský obzor
I toto čteme v knize Václav Cílka (1955) Prohlédni si tu
zemi. Je jednou z mnoha, které tento geolog, klimatolog a
spisovatel zasvětil (nejen) české krajině. Za knihy Krajiny
vnitřní a vnější a Makom. Kniha míst byl Cílek vyznamenán
Cenou Toma Stopparda. V roce 2007 získal Cenu ministra
životního prostředí „za výrazný přínos k popularizaci české
vědy, zejména geologie a klimatologie“. V roce 2009 mu byla
udělena Cena VIZE 97 Nadace Dagmar a Václava Havlových za
to, že „svým dílem významně rozšířil lidský obzor, poukázal
na méně známé jevy a souvislosti, napomohl včlenit výsledky
vědy do obecné kultury a prohloubil alternativy lidského
pohledu na svět, kosmos a základní otázky bytí“.
Přestože se Václav Cílek ve své práci zabývá především
změnami klimatu a prostředí, vývojem české krajiny a vztahy
mezi přírodou a civilizací, najdeme v jeho knihách přesahy
směrem k literatuře, religionistice, filozofii, teologii,
výtvarnému umění nebo hudbě všech žánrů.
Dvojí ráz Sudet
Je to i případ knihy Prohlédni si tu zemi. Ta vznikla
přepracováním a rozšířením publikace Krajina z druhé strany.
Poznámky ke Knize závojů a čar. Tematicky v ní autor
navazuje i na svá předchozí díla. Je členěna na základní
oddíly, věnované kupříkladu paměti krajiny, sociologickým
úvahám o proměnách současné společnosti i soudobé
spiritualitě. Jádrem jsou eseje věnované Praze a jejímu
geniu loci, v dalších částech se pak autor zaměřuje na
českou a moravskou krajinu (České středohoří, jižní Čechy,
Ostrava...) a na místa, která ho oslovila na jeho
zahraničních cestách za geologickými výzkumy (Súdán, Řecko,
Turecko). Eseje o „krajinách vnějších“ doplňují i texty
metafyzičtějšího charakteru – o posvátnu Santiniho staveb, o
prostoru spjatém s Janem Palachem či fragmenty z nikdy
nedokončené čínské antologie.
Václav Cílek se například ptá po prakrajinách, jinde
upozorňuje na dvojí ráz sudetské krajiny: „Člověk si skoro
všude v Sudetech uvědomí, že zde žije na jakémsi rozhraní
mezi cizotou a násilím na jedné straně a klidnou útěšností
na straně druhé. Jaký je charakter zranění? Je to nedostatek
zapomínání v kraji, kde nikdy nebylo lehké se uživit. Na
leteckých snímcích okolí Tachova z roku 1947 téměř nevidíme
ovocné stromy. Ty vždy přinášejí určité krajinné sládnutí,
určitou hojivost. Není to tak dávno, co odtud odtáhli
husité. V tomto chladném kraji rány sice nehnisají, ale také
se příliš nehojí.“
V hrobkách je klid
Z Cílkových textů se také dozvíme, co mají společného
Kaznějov, Chlumčany a Horní Bříza, čím je pozoruhodná
Kratochvíle nebo Kolín a proč jezdí rád do oblasti Píseckých
vrchů. Rozsáhlý text věnuje autor severní oblasti české
země. Přesvědčuje nás, že nikde jinde, pouze v této
„kadeřavé písni“ můžeme v Čechách „nalézt tolik stromů a tak
marnotratně rozsázených jako zde. Lze-li mluvit o stromovém
individualismu – zde je cosi takového. Strom sám zabírá pro
sebe vhodné místo jako za starobylých časů a nikdo mu v tom
nebrání. Takovéhle rozumné zbožnění nebo vlastně přirozená
blahovůle k stromům nese nejen nespočetnou úrodu, ale dodává
kraji nepopsatelné pokojnosti, jakou známe už jen ze starých
obrazů.“
Zabývat se krajinou pro Václava Cílka představuje také psát
o kultuře a posvátnu, což zachytíme v textu o egyptském
Abúsíru, součásti největšího pohřebiště na světě. „Je to
krajina, ve které je cítit čas. Dříve zde prý lidé často
vídávali šedavé stojící stíny zemřelých a obrysy posvátných
zvířat, které pak odcházely do svých podzemních domů. Je to
příjemné místo a v hrobkách je klid. Atmosféra pohřebiště je
návyková…“
Ostatně autorův vztah ke krajině, kterou pokorně pozoruje a
prožívá, vystupuje z každého textu: „Krajina dobré rasy je
jako tvrzený a houževnatý gentleman. Nic ji nevyruší z
rovnováhy a vídej ji v jakékoli době, vždycky ještě najdeš
nějaký tichý odstín, a budeš-li je trpělivě sčítat, může se
ti lehko stát, že na sklonku života budeš moci říci, žes ji
opravdu poznal a že tě nezklamala.“
Vladimíra Bezdíčková, redaktorka ČRo Vltava
Foto Mona Martinů |
