Číslo 24 / 2015.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s hudebním dramaturgem.
Jelle Dierickxem.

Petr Koudelka, publicista

Mladé ženy vědí všechno

Už dlouho si všímám, kdo mě informuje. Kdo zajišťuje moje spojení se světem a zprostředkovává mi ty nejdramatičtější a často i nejbrutálnější zprávy, kdo mně popisuje bojiště v Iráku a Sýrii, drama uprchlíků ve Středozemním moři, kdo mi podává reference o pohybech na burze, upozorňuje na krizi dolaru a kdo věští nebo naopak popírá vyhlídky na apokalypsu lidské civilizace. Jsou to mladé, většinou hezké ženy. Jsou v televizích (v rádiu je není vidět, jen je slyšet jejich mladé svěží hlasy), hledí na mě z fotografií autorek komentářů, recenzí a článků všeho druhu v novinách a časopisech. Pravda, někdy se mezi nimi objeví i mužská tvář solidního novináře, ale té si nevšímám, zajímá mě ta druhá, lehce nalíčená, s povytaženým obočím, dlouhými řasami. Nevím, kde se tam vzaly, ale jsou to mladé ženy, které vědí všechno.

Mluví s přehledem o poměrech v saúdskoarabské monarchii, vyznají se v minulosti papeže i v cenách nafty. Většinou si neberou servítky a sebejistě odhadují naši budoucnost (bohužel ne příliš optimistickou). Zaregistroval jsem, že si někdy dávají mužská nebo mužsky znějící jména (třeba Smetana), snad aby prezentovaly svou tvrdost a nekompromisnost.

Dříve jsme se spokojili s tím (myslím „my“, celá mužskoženská populace), že nám krásné mladé ženy předváděly průhledné punčochy a spodní prádlo, či doporučovaly elegantní silné automobily. Proto jsme na ně zvyklí a věříme jim na slovo, když k nám promlouvají o blízkovýchodním konfliktu. Je to však všechno pravda, co nám říkají?

Poprvé mě to zarazilo, když jsem slyšel z úst jedné z televizních krasavic, jaké hrůzy se dějí v Libyi. Nechtěl jsem tomu věřit. Když jsem tam byl naposledy (je to ovšem už pár let), v Tripolisu i v Benghází bylo příjemné  procházet se po tichých ulicích, nakupovat v tržnici, postávat na břehu moře a na okrajích pouště. Dnes je tam prý děsivá válečná vřava, bitky mezi kmeny a klany, krvavé dějiště katastrofy opouštějí uprchlíci na vratkých člunech, míří do Evropy, která se je chystá odstrčit zpátky na moře. Kdo to asi zavinil?

Ty milé mladé ženy mi z obrazovky sdělují, že to je jakési arabské jaro. Není divu, že si vybraly tak poetický termín, který sluší jejich výrazu i pohlaví!

Podobné jarní romantické motivy zní i z Egypta, kde jsou ve chvíli, kdy píši tyto řádky, na pořadu dne popravy stovky odsouzenců v čele s bývalým prezidentem. V Iráku, kde měla být už podle střízlivého odhadu dávno nastolena demokracie amerického střihu, vládne každodenní anarchie a v oblasti se šíří černá skvrna islámské teroristické diktatury.

Svět opanovalo strašidlo bídy a chudoby. Slyšeli jste už mnohokrát o tom, že jedno procento bohatých bude už brzy vlastnit víc než zbytek lidstva. Rozdíly v příjmech chudších a bohatších vrstev ve většině nejrozvinutějších zemí světa vzrostly na třicetiletá maxima. Vyplývá to ze studie Divided We Stand: Why Inequality Keeps Rising vypracované nedávno analytiky Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj.

Něco tak otřesného mohou sdělovat světu jen mladé krásné ženy. Tak proto se nic neděje! Mohou tato nepřijatelná fakta opakovat, kolikrát se jim zachce. Z jejich úst to zní tak příjemně!

Nejsem jednoznačným zastáncem konspiračních teorií, ale v tomto případě udělám výjimku. Kdo si je najímá, aby nám svět líčily v nejtemnějších barvách a aby nám to přitom vůbec nevadilo? Mám dokonce pocit, že se to většině diváků, posluchačů a čtenářů líbí. Jinak by přece museli proti tomu něco podniknout!