|
|
 Ocitá se lidstvo ve slepé uličce?
Švédský režisér Roy Andersson prožil zvláštní osud. Svou
prvotinou Milostný příběh, která do kin (bohužel nikoli
českých) vešla počátkem sedmdesátých let, vyvolal všeobecný
potlesk, neboť s ohromující bezprostředností postihl
milostné vzplanutí mezi mladičkými hrdiny. Jenže další počin
katastrofálně propadl. Na další příležitost, kterou jsou
nyní Českou televizí uváděné Písně z druhého patra (pátek
19. června, ČTart, 22.10), pak musel čekat celé příští
čtvrtstoletí, během něhož se věnoval především reklamám.
Navrátivší se tvůrce odmítl jakkoli se přizpůsobovat
diváckému očekávání a natočil znepokojivý, obtížně
uchopitelný film. S jedinou výjimkou nastoluje diktát
statické kamery, zcela vylučuje střih, takže každá epizoda
se odehrává v jediném dlouhém, nepřerušovaném záběru.
Dokonce lze uvažovat o poetice „živých obrazů“, jak byly
komponovány v počátečních dobách kinematografie.
V inscenační rovině Andersson načrtává zformalizované,
zmrtvělé vztahy mezi náhodně se střetávajícími postavami
(kdy mnohdy jakoby nepřítomná a míjející se mluva se stává
pouhou hlukovou kulisou, jíž vévodí umanutě opakovaná
pseudobiblická věta „milováni buďte ti, kdo se usadí“ s
jejími dalšími variantami). Přitom odkazuje jak na
středověké zdroje (ulicemi táhnou zástupy vzájemně se
bičujících kajícníků), tak k současným reálím, jak je
zosobňuje zničující automobilová zácpa. Pocit bortících se
nadějí, jakkoli se toto borcení vyznačuje groteskními prvky,
umocňuje i nevtíravá, místy téměř zasutá hudba Bennyho
Anderssona, kdysi člena skupiny ABBA. Zejména jeho varhanní
improvizace, přenášející sakrální prostor i do jiných míst
než chrámových, jistě překvapí.
Andersson rozevírá vějíř zpola směšných postaviček, které se
shlukují do jakéhosi mumraje, poznamenány ironizujícím
odstupem i zvětšující se režisérovou skepsí. Už na počátku
vyprávění se vynořuje téma selhání: kouzelníkovi se nezdaří
vystoupení a dobrovolníka málem přeřízne pilou,
sebedestruktivní obchodník zapálí vlastní obchod.
Postřehneme všudypřítomný sociální pokles: trapní hrdinové
často přebývají v ošuntělých domácnostech, se zestárlými
ženami, které marně nabízejí své povadlé vnady.
Stejně jako do Márquezových románů (či třeba Jakubiskových
filmů) i sem se postupně vkrádají mrtví. Ale již absentuje
jakýkoli náznak všeobjímající smířlivosti. Převažujícím
pocitem se stává nejistota z budoucnosti, která se prolíná
celým vyprávěním, až ústí v závěrečné metaforické rozuzlení,
zanechávající spíše kocovinovou zmatečnost nežli jasnozřivé
poznání. Záleží jen na diváku, co si z filmu odnese.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
