Radůza,
skladatelka a zpěvačka
Marathon – příběh běžce vydáváte velmi záhy po úspěšné
nahrávce Gaia. To je z obchodního hlediska skoro sebevražda.
 Já
za to fakt nemůžu! Muzikanti z mé kapely se mi už
pošklebujou, že jsem grafomanka. Když jsme dotočili první
společnou desku Ocelový město, tak já už měla novou písničku
na další album. Když jsme dotočili Gaiu, na novou desku už
jsem měla písničky tři. A teď? Vyšel Marathon a na příští
album mám sedm písniček!
Trpíte lehkou nadprodukcí...
Není to zámysl. Sama už bych se ráda zastavila, ale prostě
to nejde. Na druhou stranu jen využivám toho, že teď ty
nápady mám. Za pár let je třeba mít nebudu.
Album se skládá z řady příběhů, jimž je společné to, že jeho
hrdiny a hrdinky semele válka. Vznikaly ty písně s vědomím,
že budou součástí koncepčního celku?
Přesně tak. Už dlouho jsem chtěla připravit projekt, ve
kterém bych spojila prózu s písničkami. Pak přišel
spisovatel a scenárista Josef Urban a požádal mě, abych
napsala hudbu k filmu Tenkrát v ráji, který se bude točit na
základě jeho knížky. Z té jsem si vybrala jednu silnou scénu
– a vznikla první písnička Grétka. Líbila se, a tak jsem
zkusila napsat další písně na válečné téma, o Verdunu a o
Stalingradu. Nakonec mě napadlo, že bych ty písně mohla
propojit příběhem a postavou poutníka – jakési duše rodící
se v různých dobách a v různých tělech.
Ten hudebně-literární útvar jste nazvala velice originálně –
šansoneto.
Ano, spojila jsem romaneto s šansonem a vznikl takový
novotvar. Musím říct, že mě příprava alba hodně bavila.
Nejdřív jsem si vybrala, kde začne a kde skončí – a pak už
jsem napřeskáčku skládala písně vztahující se k významným
bitvám posledních staletí.
Proč album uvozuje zrovna příběh maratonce Feidippida?
Nechtělo se mi začínat někde v pravěku. Marathon je dobrý
začátek, protože má přesah až do dnešních dnů. Feiddipides
symbolizuje boj člověka se sebou samotným, kdy už nemůžete a
říkáte si – ještě jeden krok a ještě jeden... Takovým
maratonským během je i záběr alba od bitvy u Marathonu po
rok 1946 kdesi v Sudetech.
Co vás na válce nejvíc děsí, zaráží, rozhořčuje?
Pro mne je frustrující, že válka je vždycky zbytečná. I když
je konflikt zaobalen do nejrůznějších ideologií, vždy jde
jen o to, aby si někdo pro sebe ubral větší území a víc
otroků, kteří na něj budou pracovat. Smutné je, že se to
děje neustále a lidstvo se stejně nepoučí. Oslavujeme
sedmdesáté výročí konce druhé světové války, ale podívejte
se na seznam válečných konfliktů, které přišly od té doby –
je v bukletu cédéčka. Těch válek není málo a ještě tam
nejsou všechny. Moje děti tady budou možná ještě sedmdesát
let a já si říkám – Jak ten svět bude vypadat? Jak to tady
vůbec bude?
Podle čeho jste příběhy do alba a knihy vybírala? Studovala
jste kvůli tomu projektu historické prameny a události?
Dělala jsem si rešerše a vždycky na mě vypadla nějaká
zajímavost, kterou jsem se ve škole nedozvěděla. Třeba
povídka Doktor Krysa. Lékař, o kterém se vypráví, je
fiktivní, ale to, že se při pitvě ztratilo Napoleonovo srdce
a lékaři ho nahradili prasečím, tak to je skutečná příhoda.
A od ní se odvinul příběh. Tak to bylo většinou – našla jsem
zajímavou historickou skutečnost a na ni jsem tu fikci
nabalila. Nejmíň je jí v příběhu o Anitě Garibaldi, ten se
skutečně takto udál, vymyšlena je jenom ta postava
vypravěče.
Proč jste vlastně souběžně s CD vydala i knihu povídek? Bylo
vám líto, že písňový text vše neobsáhne?
Ne, spíš trpím tou nadprodukcí. Prostě jsem se potřebovala
vyřádit, někam ta témata odložit, protože jsem jich měla
pořád plnou hlavu. Asi jsem fakt grafoman! Ale možná se spíš
psaním prózy bavím, je to pro mě relax.
Marathon – příběh běžce vrcholí písní o německé dívce
odsunuté po válce z Čech. Odsun je dosud ve smyslu etickém
nevyřešenou otázkou, Češi jako by si pořád tu dějinnou
křivdu odmítali připustit. Čím to podle vás je?
Zásadní problém je v tom, že se to odehrálo poté, co
skončila válka. Nejhrůznější zvěrstva páchaná v době války
ještě můžete přičíst tomu, že se udála v průběhu vypjatého
válečného konfliktu. Ale tohle se stalo po válce a pěkné to
teda nebylo. Nikdo o sobě rád neslyší, že se zachoval
nečestně, že nemá tak úplně holubičí slovanskou povahu, jak
se mu vždycky říkalo. Já nechci nikoho soudit a ukazovat
prstem, to bych to měla moc snadné – je mi čtyřicet dva a
celý svůj život jsem prožila v míru. Napsala jsem Grétku
proto, že každou oběť války někdo oplakává a je jedno, jakou
„uniformu“ na sobě ta oběť měla.
V jednom z vašich příběhů říká čerstvá válečná vdova: „Já
jsem ta hrdinka, já musím zůstat naživu!“ Jsou skutečnými
vítězi válek pozůstalí?
Nemyslím. Přeživší v sobě musí nést tak strašné věci, že pro
některé z nich to, že přežili, může být za trest.
Dotkl se vaší rodiny některý z válečných konfliktů?
Oba moji rodiče jsou vojáci z povolání. Tatínek byl na misi
v Mosambiku a bývalé Jugoslávii. A můj pradědeček bojoval v
první světové válce. O tom se doma hodně mluvilo. Já byla
jako dítě v kontaktu hlavně s prarodiči, vím, jak měli válku
pořád v paměti, jak třeba dávali pozor, aby se nevyhazovalo
žádné jídlo. Ten, kdo válkou prošel, se chová jinak než my,
zhýčkaní...
V jedné z povídek píšete: „Udělají nám to znovu. Naše
syny pošlou umírat za věci, pro které nestojí za to pohnout
rukou.“ Ale co když ty statisíce chudáků z Afriky, kteří se
chtějí dostat do Evropy, jednoho dne použijí násilí? Ani pak
byste nevyslala „své syny“ bojovat?
Šla bych svoje děti bránit. To rozhodně. Jenže ty zástupy
lidí hrnoucích se do Evropy chtějí to samé, tedy ubránit
svoje děti před hladem, žízní, nemocemi. Vím, principem
světa je neustálý boj. Nehledám na to lék, ten nelze najít.
Jenom říkám, že každého mrtvého vždycky někdo oplakává.
Pojďme k radostnějším tématům. Máte dvě malé děti. Už víte,
jestli z nich budou muzikanti?
Hrozně rádi zpívají, já jim tu radost ponechávám, ale
myslím, že budou dělat něco jiného než hudbu. Na rozdíl ode
mne jsou oba šikovní na matematiku, ale taky na sporty.
Lítají pořád po lese a jsou hrozně divoký!
Polovina vaší rodiny je turecká. Jak často se vídáte s
rodiči a příbuznými svého manžela?
Už se moc nevídáme, protože jsme se s partnerem před
několika lety rozešli. Děti byly v Turecku naposledy před
dvěma lety, turecky mluví, ale nevím, jestli jazyk
nezapomenou, když se s nimi tatínek moc nevídá.
Je v Turecku?
Ne, zůstal tady v Čechách. Když chce děti vidět, tak mu
samozřejmě kontakt umožním.
Nesportují jen vaše děti, ale také vy sama. Jste prý členkou
jistého spolku bojových umění...
Jsem členkou České asociace 3D lukostřelby. Stalo se to za
legračních okolností. Chtěla jsem chodit na závody v 3D
lukostřelbě a na to se musíte stát členem asociace, podat
písemnou přihlášku. Já věčně bojuju s tiskárnou, tři měsíce
jsem chtěla žádost poslat, ale tiskárna pořád nefungovala,
tak jsem se rozhodla, že přihlášku napíšu ručně na kus
papíru. Z asociace mi pak volali, že to je za dvacet let
poprvé, co někdo poslal žádost o členství psanou perem. Ale
vzali mě, tak teďka jezdím po závodech. Moc mě to baví, je
to další relax.
Co si mám představit pod pojmem 3D lukostřelba?
Střílíme na 3D terče umístěné na modelech zvířat tvořených z
inteligentní pěny. Za různých podmínek – za skálou, za
stromem, skrz strom, z roští, přes vodu. Máme jen luk, žádné
složité zaměřování.
Jak jste se k tak nezvyklému sportu dostala?
Úplně náhodou. Byla jsem s dětmi na výstavě o Tutanchamonovi
a kromě jiných předmětů tam byly faraonovy luky a šípy.
Uvědomila jsem si, že jsem vlastně celý život chtěla střílet
a že by mi bylo líto, kdybych to nikdy nezkusila. Doma jsem
projela internet, zjistila, že máme na Kladně klub, tak jsem
tam zašla a bylo to.
O lukostřelbě se říká, že má i meditační rozměr. Je i pro
vás nejen sportem, ale taky jistým psychologickým
„rovnátkem“?
Rozhodně ano. Pro mě je právě přitažlivé, že lukostřelba
propojuje soustředění s akcí. Každý výstřel s sebou
potenciálně nese smrt, tedy i vědomí, že všechno je jen na
chvíli, jež může obratem skončit. A je stoprocentní pravda,
že když se člověk nedokáže vnitřně zklidnit, tak vystřelí
špatně. Až když jste v klidu, zasáhnete cíl.
Milan Šefl, publicista
Foto archiv Radůzy a Supraphon
Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku
Rozhlas, vychází 8. 6. |
