|
|
Od narození mě objal čas
Bylo to v polovině června 2014. S malířkou a spisovatelkou
Gertrudou Gruberovou Goepfertovou jsme se sešli v Kutné
Hoře. Na vernisáž své výstavy přijela na otočku z německého
Rosenheimu, kde dlouhá léta žila v domě na ulici Na
vidrholci 18. Procházeli jsme se prosvětleným městem. Nikam
se nespěchalo, bylo před námi léto. Elegantně upravená,
krátce střižené vlasy, s tmavě zeleným šátkem kolem krku,
mírně našlapovala po kočičích hlavách. Byla stejná jako
dříve, jen vrásek v devadesátileté tváři přibylo. Ale
nezdolná energie, ostrost vidění i radost, zájem o svět i
druhé, ty podivuhodně nevyprchaly a byly stále součástí její
bytosti, až nás to udivovalo.
Těšila se nesmírně z tohoto svého výtvarného návratu do
vlasti, ze které musela po komunistickém puči utéci.
Vzpomínali jsme na přátele, především na ty mrtvé – vždyť
paní Gertruda byla jedním z posledních tvůrců oné generace,
která vyrůstala pod „radiačním dohledem“ katolických autorů,
jako byli Jan Zahradníček, Jakub Deml a Jan Čep. Ostatně byl
to Čep, který autorku nejen platonicky miloval, redigoval
její rané texty a spolupřizval za války do okruhu autorů
revue Akord, ale také ji seznámil s jejím pozdějším mužem,
olomouckým právníkem a překladatelem Leo Gruberem. Ten Čep,
který se pak s Gruberovými důvěrně přátelil ve francouzském
exilu.
Po vernisáži se pak sedělo v jedné kutnohorské zahradní
restauraci pod stromy. Přátelé se postupně loučili a
odjížděli. Gertrudu jsme pak v letním soumraku vyprovodili k
jezuitské koleji, kde bydlela. Ještě před rozloučením jsem
ji poprosil, zdali by mi neposlala nějaké svoje nové básně
nebo sny pro rozhlasový pořad. Kývla. Pak objetí. A její
mávající ruka.
O pár týdnů později. Telefonát z Německa. Třesoucí se hlas
její dcery Hedviky oznamuje smrt Gertrudy Gruberové. Pak
srpnová cesta na její hrob a návštěva domova, který jsem
znal z řady předcházejících rosenheimských setkání. Ale
tentokrát mě udivilo to zvláštní ticho opuštěných, a přesto
jakýmsi klidem a řádem naplněných místností a sotva
vychladlého úmrtního lože. Na básnířčině malém pracovním
stole stála hnědá lampa, vedle ní položený malý křížek,
kamínky, tužky, grafický záznam srdečního tepu a rukopis
posledních básní, které byly připraveny k odeslání; deník s
nedopsanou větou, štůsek dopisů. A hned vedle postel, ve
které jí ve středu 30. července pomalinku, postupně,
dotlouklo srdce. Díval jsem se velkými okny do její zahrady,
patřil na rozmalované a nedokončené obrazy v jejím ateliéru.
A pak jsem si všiml, že za psacím stolem je zapadlý malý
pomačkaný lístek s jejím rukopisem, který do posledních dní
nebyl ani roztřesený, ani kostrbatý, ale plavný jak vlna
Rýna. Zvedl jsem ho a nahlas četl její poslední báseň,
kterou Gertruda nazvala docela obyčejně Život: „Od narození
/ mě objal čas / žene se se mnou / kupředu / bez přestání /
až do smrti / bezčasí nastane / věčné zastavení.“
Vzpomínky a verše z pozůstalosti české básnířky a malířky
Gertrudy Gruberové, která od roku 1949 žila ve francouzském
a německém exilu, tvoří literárně-hudební pásmo, které pro
vltavský Souzvuk (neděle 21. června, 14.00) připravil autor
článku.
Miloš Doležal, redaktor ČRo Vltava |
