Číslo 25 / 2015.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor se skladatelkou a zpěvačkou.
Radůzou.

Jan Petránek, publicista

Červnový poločas

Bývaly doby, kdy se herci těšili na léto. Nadešla doba dovolených. I pro divadla, neboť milovníci Thálie si na pár týdnů dopřávali víc lesů, vod a strání. Dnes už je to přece jen trochu jiné, ale termín „červnový poločas“ je pořád vžitý, i když už vypadl z běžného používání. I na ustálené pojmy platí ohlodávání zubem času – stejně jako na lidi. Ale na některá jména by se zapomínat nemělo. Zvláště když jejich nositelé dlouho přinášeli lidem smích a radost, tedy nejvzácnější koření života.

Na domě v Mánesově ulici 68 („numero omen“), kousek od Riegrových sadů, má pamětní desku Jaroslav Jakoubek, skvělý básník a hudebník, autor mnoha šansonů a moc dobrý pianista. Říkával, že když napíše slova i text a zároveň do linek ještě napuntíkuje noty hudby i muziky, pak si svou písničku nakonec taky rád sám zazpívá. Samoobslužně se při tom u černobílých kláves doprovodil.

Jarda byl autorem mnoha písniček pro naše nejznámější interprety. Ljuba Hermannová ho milovala. Spolu s ní a taky s Milanem Jírou, Rudolfem Pellarem, Vilémem Hejlem, Jaroslavem Vedralem, Janem Faltýnkem, Alenou Havlíčkovou, Jiřinou Štěpničkovou a řadou dalších byl zakladatelem skupiny dnes známé jako Šanson – věc veřejná. Netajím se pýchou nad tím, že k téhle partě patřím od začátku. Vznikla spontánně měsíc po heroickém činu Jana Palacha, když jsme se sešli na Malé straně v Besední ulici, v nevelkém divadle, kde kdysi přednášel T. G. Masaryk. Právě tam uvedli Voskovec a Werich řadu svých skvělých her burcujících proti nacismu a šosáctví.

V šedesátém devátém (a hlavně v dalších těžkých letech) bylo možné na to, co lidi cítí, reagovat jen satirou a šansonem. Naše skupinka byla pak víckrát zakazována, nejen skvělí Plastici. Ti šli na nervy husákovskému režimu zase jiným stylem.

Jednou přišel Jarda Jakoubek na našich večerech, ještě v Janáčkově divadle v Besední ulici na Kampě, s písničkou, jejíž refrén hlaholil: „Aláre, vpirjód, forward, vpřed! Pravdu má těžkej kulomet! K čemu jsou slabá slova vět?“ Pointy jeho písniček mají moudost Karla Kryla. A taky pohrdání mocenskou zvůlí a sžíravost Francoise Villona. Svůj Song o kulometu uměl vypointovat: „Člověče, nedej se zmást, přijde-li někdy anděl, že jim bude navždy!“ Lze líp vyjádřit kontrapunkt mezi květnem 1945 a srpnem 1968?

Za písničkou o Jakoubkově kulometu obvykle zpívávala Alena Havlíčková: „Už můžeš začít umírat, má lásko...“ Obecenstvo se sborově přidávalo. No, nejsou Češi smějící se bestie? Tenhle bonmot mohli od gestapáků převzít jako černého Petra „naši“ estébáci. Svým způsobem je to pro náš národní charakter uznání. Pokud Halas připomínal, abychom v zlých časech mysleli na chorál, echem se vracelo Hašlerovo varování: Pokud by se česká písnička ztratila, přestávali bychom žít.

Když přišel „samet“, mnozí z naší šansonové party usoudili, že satira v písních i slovech už udělala své. Že můžeme skončit a spokojeně sledovat, jak demokratický tisk převezme štafetu kritiky společenských poměrů. Ale kdepak. Brzy jsme zjistili, že boj o pravdu a o svobodu slova je nekonečný maraton. Proč? Protože i lidské nešvary jsou věčné.

Obecenstvo naši skupinu neopustilo. Po řadu posledních let je každou druhou středu v měsíci vždy v sedm večer hudební salon Deylovy akademie na Maltézském náměstí na Malé Straně nabitý návštěvníky. Potěší se i Zlodějským songem, kterému je už přes čtyři sta let. Napsal ho španělský hrabě de Quevedo, který za své zlomyslné popěvky i jiné skutky byl dokonce odsouzen k trestu smrti. Naštěstí včas utekl. Kolem roku 1600 napsal báseň a popěvek, jak kradou soudci i policajti a taky rychtáři a generálové. A sotvakdy to bude jinak.