|
|
Ztratil domov, našel svět
Obrovský talent českého divadla a filmu, režisér, básník,
komediant i charakterní herec. Tím vším byl Jiří Voskovec
(1905–1981), od jehož narození uplyne v červnu už sto deset
let. V pátek 19. června v 20.10 ho připomene Archiv Plus,
pravidelný pořad Českého rozhlasu Plus. Týž den ve 21.00 je
Jiřímu Voskovcovi věnován i Páteční večer na Vltavě.
Moje první setkání s Jiřím Voskovcem bylo svérázné: počátkem
osmdesátých let mne tatínek vzal do kina v okresním městě na
odpolední představení pro děti. Už při vstupu do kinosálu
jsem zjistil, že těch tatínků a maminek je tam daleko víc
než dětí. Samotným filmem jsem byl otráven: jen tu a tam byl
důvod k zasmání, bylo to celé černobílé, šumělo to a
praskalo a většina diváků, tedy ti dospělí, se smála pokaždé
jindy než já, takže jsem některé dialogy herců ani neslyšel.
Ta „hrůza“, jak si dodnes pamatuji, se jmenovala Pudr a
benzin. A zatímco Jan Werich byl u nás doma přítomen takřka
neustále – kupovalo se všechno to málo, co knižně vyšlo, z
gramofonu zněl Werichův Dobrý voják Švejk a tatínek neustále
sledoval televizní program, aby vyhledával reprízy filmů, v
nichž se Jan Werich objevil – tak Werichův partner Jiří
Voskovec byl pro mne velkou neznámou. „On žil v Americe,“
ukončoval rychle otec každou debatu na toto téma.
Ten, o kterém se mluvilo míň
Uplynulo pár let, bylo to na Silvestra 1987 nebo 1988, a já
si krátil příchod nového roku poslechem Rádia Svobodná
Evropa. K mému překvapení jsem v nočním programu zaslechl
předscény Jana Wericha, písničky Osvobozeného divadla – a
světe div se, najednou i hlas, který mi s tou „srandou“
nešel dohromady. Pronášel jakýsi přípitek exilovým Čechům,
ze kterého jsem si zapamatoval jednu větu: „Ztratili jsme
domov, ale našli jsme svět.“ Až z odhlášení jsem se
dozvěděl, že ten charismatický, podmanivý hlas patřil Jiřímu
Voskovci.
Časy se změnily, dnes už víme o exilu Jiřího Voskovce i o
těžkých letech Jana Wericha doma v Československu mnohé.
Neuplyne rok, aby se neobjevila nějaká dávno zapomenutá
nahrávka Jiřího Voskovce nebo Jana Wericha, případně obou.
Knižně vyšla jejich korespondence, která odhaluje nejen
originalitu obou umělců, ale i jejich osudy v rozděleném
světě během let studené války. Jedno je ale jisté: ze slavné
dvojice V+W byl Voskovec tím, o němž se mluvilo vždy méně.
Pane kolego!
Jiří Voskovec se narodil 19. června 1905 v Sázavě a s Janem
Werichem se seznámili na pražském reálném gymnáziu v
Křemencově ulici. Poté co se Voskovcovi podařilo získat
tříleté stipendium na prestižním Lyceu Carnot ve
francouzském Dijonu, si s Werichem čile dopisoval – většinou
o amerických filmech, které hltali v kině. Mezi jejich
oblíbence patřili Charlie Chaplin, Buster Keaton nebo Harry
Langdon. Znovu se oba sešli na Univerzitě Karlově jako
adepti právnické profese.
V roce 1927 napsali Vest Pocket Revue – volné pásmo scének,
písní a dialogů. Úspěch dvou klaunů v roztodivných
načesaných parukách a bílých maskách, kteří se oslovovali
„pane kolego“, znamenal průlom na scéně Osvobozeného
divadla. Oba přerušili studia a plně se vrhli do divadelního
kumštu i s geniálním klavíristou Jaroslavem Ježkem, jenž
vytvořil hudbu a písňový doprovod k naprosté většině jejich
her. Tvorba, zpočátku spíš dadaisticky hravá, se začala od
roku 1932 ubírat k sociálně laděné satiře, reagující na
společenskou a politickou situaci. První ostrá kritika
fašismu se objevila ve hře Osel a stín (1933), dále
následovaly Kat a blázen (1934), Balada z hadrů 1935), Rub a
líc, Těžká Barbora (1937) či Pěst na oko (1938).
Po mnichovské dohodě Voskovec s Werichem i Ježkem odcházejí
do USA a snaží se udržet kontakt s divadlem, v roce 1945
například V+W debutovali na Broadwayi. Za války také
vyrobili na dva tisíce „černých čtvrthodinek“, rozhlasových
pořadů pro Hlas Ameriky, ve kterých se humorem pokoušeli
posilovat obyvatele v protektorátu. Jak sami po válce
přiznali, moc vtipné to ani nebylo…
George na Broadwayi
Jan Werich spěchal po konci války do Prahy, Voskovec v USA
ještě nějaký čas zůstal – komplikovaně se rozváděl a věnoval
se režijní a rozhlasové práci. Po jeho návratu do
Československa v roce 1946 se oba pokoušeli o obnovení ducha
divadla – bohužel již bez Ježka, který zemřel. Jenže
podmínky i poválečná mentalita lidí byly už zcela jiné.
Nedařilo se jim ani společně psát. Dva autoři, kteří k sobě
patřili jako nikdo jiný, byli najednou v koncích. V roce
1947 se umělecky rozešli, což ale nemělo vliv na jejich
celoživotní přátelství. Voskovec byl v té době již podruhé
ženatý. Po rozvodu s Francouzkou Madeleine si vzal americkou
divadelnici Anne, s níž měl dcery Victorii a Georgii.
Po komunistickém převratu v únoru 1948 Voskovec odjel do
Paříže a pracoval pro UNESCO, o dva roky později zamířil
opět do USA. Byl ale obviněn z „neamerické činnosti“ a kvůli
údajné prokomunistické orientaci jedenáct měsíců internován
na Ellis Islandu. Boj za očištění svého jména nakonec
vyhrál. Činorodý muž s poameričtělým jménem George Voskovec
se uplatnil v řadě rolí, byl úspěšný i na Broadwayi. Jeho
známým kouskem je úloha porotce ze soudního dramatu Dvanáct
rozhněvaných mužů, kde se objevil spolu s legendárním Henrym
Fondou.
Jiří Voskovec zemřel 1. července 1981 na kalifornském ranči
na pooperační embolii. Jana Wericha přežil o pouhých osm
měsíců. Urna s Voskovcovým popelem byla v červnu 1990
uložena vedle ostatků jeho divadelního partnera na
Olšanských hřbitovech a koloběh života „moudrých klaunů“ se
tak uzavřel.
Hlas Jiřího Voskovce připomene na Českém rozhlasu Plus pořad
z cyklu Archiv Plus prostřednictvím unikátních nahrávek z
archivu Rádia Svobodná Evropa – ostatně do její newyorské
redakce to Voskovec neměl daleko. Uslyšíte například Báje z
Nového světa od Jaroslava Mareše, vydané v roce 1975 v
Torontu u Škvoreckých, které Voskovec pro Svobodnou Evropu
načetl; jeho projev na pohřbu Ferdinanda Peroutky nebo
vzpomínky na začátky Osvobozeného divadla. Pořad doplní
citace z nevydaných pamětí Jiřího Voskovce, které v ukázkách
vyšly v Tigridově Svědectví a pro Svobodnou Evropu je načetl
Zdeněk Eliáš.
David Hertl, redaktor ČRo Plus |
