Číslo 25 / 2015.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor se skladatelkou a zpěvačkou.
Radůzou.

Jaroslav Vanča, pedagog FAMU

Krajinou oživených hrobek

Vracím se zase jednou jaksi kognitivně ukojen výletem, leč hned na nádraží mi srdce ustrne. Belhá se tam… Co belhá, jako pták se zlomenými křídly poskakuje jednonohý mužík o jediné berli. Jako by jej osud už předem nepotrestal podměrečnou výškou, ještě mu přidal ztrátou přirozeného pohybu, aby tak zkoušel, co se do jednoho člověka vejde nevýhody. Nikdy si na takové pohledy nezvyknu, i teď si připadám nepatřičně, jako bezduchá loutka, jako nadoblačný snob, vzhledem k tomu, že jsem celý den chodil po dvou víceméně zdravých nohou jen pro vlastní potěchu, za udánlivě kulturními cíli… Jedním z nich byla architektonicky, ba prý i „krajinotvorně“ cenná hrobka jakéhosi bohatce minulých časů. K čemu to celé, vždyť jakou hrobku bude mít tady tento? Nejspíše ani hrob, snad ani urnu se zachovaným jménem.

Jenže otázku lze dialekticky vztáhnout i na ty druhé, na ty, co si ani po smrti nechtějí být rovni s ostatními, na ty stavebníky procovských náhrobníků, ba do módy znovu vešlých hrobek. Jedna taková, kovově obrněná, dominuje i hřbitůvku nad pražskou Velkou Chuchlí a nese příjmení známého reprezentanta ČEZu. Co si od toho ti plantážníci, jak by řekl Rychlonožka z Rychlých šípů, vlastně slibují? Vyjednávají s osudem i po životě? Vždyť časy se neodhadnutelně mění a zhanobení svých kostí jak známo neunikl – a to krátce po smrti – ani král Václav na místě svého spočinutí v nedaleké Zbraslavi. Nemluvě o egyptských faraonech, těchto profesionálních „synech věčnosti“…

Podobné jevy – snad symptomaticky – provázely i období před naším posledním politickým převratem a po něm: veřejnost byla tehdy vzrušována medializovanými excesy jakýchsi příležitostných satanistů, došlo tehdy k vícero případům prznění hrobek. Pokud vím, neodbývaly se v nich skutečné černé mše, ožralá mládež spíše jen maně ohledávala meze všelijakých psychologických vyvráceností. Sub specie aeternitatis na tom nebylo po mém soudu nic tak příšerného, o magické přitažlivosti funerálních architektur dostatečně vypovídá i dílo otce českého romantismu Karla Hynka Máchy. Přiznám se rovnou, i já jsem coby mladistvý romantik a ctitel dekadentních próz Stanisława Przybyszewského jednou přespal v takové hrobce…

Kolem jiné, již zmíněné a vskutku pompézní, procházím rok co rok, mám ji takříkajíc na trase oblíbeného výletu. A vždy zaznamenávám nové a nové pokusy o její ztečení, o proniknutí do jejího postmortálního tajemství. Některé zjevně úspěšné, ani kovové mříže, ba traverzy nezabrání alkoholem posilněné mladé chase v nezvaných návštěvách. Říkám si: může si za to její stavebník, gründerský podnikatel, pohříchu i sám. Neodhadl duch budoucnosti, naší to současnosti, jíž není nic svaté. Cti se jeho jménu nedostane ani po smrti, pokud si ji již za života nevykoupil svým dílem pro druhé. Hrobka Oscara Wildea by dodnes byla – říkám si – průběžně zdobena otisky růže ze rtů jeho ctitelů a náhrobní deska Gilberta Bécauda růžemi čerstvými, byť by ta či ona byly umístěny kdekoli, tedy ne nutně na hlídaném pařížském hřbitově Pére Lachaise.