|
|
 Můj
život s Libercem
Podobný letní fejeton na téma cestování by nejspíš mohl
napsat každý, kdo má takové stěhovavé zaměstnání jako já,
ale nevadí; já jsem si zkrátka pro dnešek vybral Liberec.
Tohle město mám rád, je tam hezky, v zimě větší zima než
jinde, tramvaje jezdí dokonce až do Jablonce, rodina Fryčova
tam má jeden z nejlepších antikvariátů v republice...
Kdysi dávno jsme v Liberci s kolegou Dědečkem hrávali v
klubu Plamen. Většinou jsme na jevišti provozovali legraci,
ale právě v tomhle klubu mi pár štamgastů dodávalo odvahu,
abych se přestal bát, že se ztrapním, a klidně zpíval i
vážné texty. To mi dost pomohlo... Když jsem se jako
písničkář osamostatnil, přijel jsem jednou do Plamenu pár
minut před plánovaným začátkem představení, pan vedoucí stál
na chodníku a hlásil: „Je vyprodáno!“
„A kde všichni jsou?“ zeptal jsem se, protože v klubu nebyla
ani noha. „My jsme to prodali učňům, jenže je pátek, a tak
odjeli domů.“ Přišlo asi pět lidí, kteří s tím učilištěm
neměli nic společného, já jim ještě před koncertem nabídl
kávu, pan vedoucí ji pak provinile roznášel a já k tomu hrál
ty smutné písničky...
Hrával jsem v Liberci i před narvanými sály, na různých
místech, ani už je nespočítám, ale nejpočetnější publikum se
sešlo na náměstí, když jsme se začátkem tisíciletí
protestováním a vysvětlováním snažili před politiky uchránit
veřejnoprávní televizi. Tenkrát to vypadalo, že by se to
mohlo podařit, ale dnes už víme, že se to nepovedlo.
Liberec má mnoho čtvrtí s krásnou architekturou, o níž mi
jednou vyprávěl přítel Zdeněk Lukeš, který přednášel na
tamní univerzitě. Odpoledne jsme si na kurtech zahráli
tenis, a protože jako obvykle vyhrál, zacelil tu ránu aspoň
tím, že mi ukázal, kde měl vilu Henlein... V Liberci jsem
také natáčel televizní rozhovor s odvážnou paní ředitelkou
Věrou Vohlídalovou, která přes všechny útrapy a úskoky
různých činitelů nakonec prosadila výstavbu asi nejkrásnější
knihovny v republice, z níž je průhledem vidět až na tu
slavnou Hubáčkovu rozhlednu na Ještědu.
Díky Pavlu Havlíkovi a Michalu Kadlecovi jsem léta
pravidelně hrával v Experimentálním studiu, útulném sále na
kopci nad zoologickou zahradou. Tu jsem si tam přivedl
vzácné hosty, třeba Janu Klusákovou nebo Miloše Rejchrta,
jindy jsme řádili s kapelou mého synka Jiřího a s námi Lenka
Dusilová. Když jsem tam přijel nedávno po ránu hrát pro
střední školu, stála v předsálí vytáhlá gymnazistka a
kouřila svých prvních pět ranních cigaret. „Co tady dneska
bude?“ zeptal jsem se jí opatrně, abych zjistil, jestli je
ve škole dostatečně seznámili s tím, co je čeká. „Ále, prej
ňáká přednáška,“ zahlásila.
Letos hraji každý měsíc na novém příjemném místě, v čajovně
v Růžové ulici v centru města. Bývají to intimní večírky,
mezi těmi smutnými písněmi se usilovně snažím najít i
nějakou veselou, aby pořad nebyl moc fádní. Mají tam milého
pana vedoucího a sympatického zvukaře, je mi tam dobře. Když
jsem nedávno stál před čajovnou na náměstí, přišel ke mně
bezdomovec a nadechl se, že mi bude vyprávět nějaký příběh,
na jehož základě se stanu jeho sponzorem. Neměl jsem na
rozhovor náladu, tak jsem raději rovnou sáhl do peněženky a
podal mu drobné.
„Počkej,“ zarazil se, když si je bral. „Tebe já znám, ty seš
přece Burian!“ oznámil mi radostně.
V Liberci jsem prostě populární, tak proč bych tam nakonec
nejezdil rád…
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
