Číslo 28 / 2015.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s herečkou.
Klárou Melíškovou.

 

 

 

 

 

 

 

 


 

 

 

 

Můj život s Libercem

Podobný letní fejeton na téma cestování by nejspíš mohl napsat každý, kdo má takové stěhovavé zaměstnání jako já, ale nevadí; já jsem si zkrátka pro dnešek vybral Liberec. Tohle město mám rád, je tam hezky, v zimě větší zima než jinde, tramvaje jezdí dokonce až do Jablonce, rodina Fryčova tam má jeden z nejlepších antikvariátů v republice...

Kdysi dávno jsme v Liberci s kolegou Dědečkem hrávali v klubu Plamen. Většinou jsme na jevišti provozovali legraci, ale právě v tomhle klubu mi pár štamgastů dodávalo odvahu, abych se přestal bát, že se ztrapním, a klidně zpíval i vážné texty. To mi dost pomohlo... Když jsem se jako písničkář osamostatnil, přijel jsem jednou do Plamenu pár minut před plánovaným začátkem představení, pan vedoucí stál na chodníku a hlásil: „Je vyprodáno!“

„A kde všichni jsou?“ zeptal jsem se, protože v klubu nebyla ani noha. „My jsme to prodali učňům, jenže je pátek, a tak odjeli domů.“ Přišlo asi pět lidí, kteří s tím učilištěm neměli nic společného, já jim ještě před koncertem nabídl kávu, pan vedoucí ji pak provinile roznášel a já k tomu hrál ty smutné písničky...

Hrával jsem v Liberci i před narvanými sály, na různých místech, ani už je nespočítám, ale nejpočetnější publikum se sešlo na náměstí, když jsme se začátkem tisíciletí protestováním a vysvětlováním snažili před politiky uchránit veřejnoprávní televizi. Tenkrát to vypadalo, že by se to mohlo podařit, ale dnes už víme, že se to nepovedlo.

Liberec má mnoho čtvrtí s krásnou architekturou, o níž mi jednou vyprávěl přítel Zdeněk Lukeš, který přednášel na tamní univerzitě. Odpoledne jsme si na kurtech zahráli tenis, a protože jako obvykle vyhrál, zacelil tu ránu aspoň tím, že mi ukázal, kde měl vilu Henlein... V Liberci jsem také natáčel televizní rozhovor s odvážnou paní ředitelkou Věrou Vohlídalovou, která přes všechny útrapy a úskoky různých činitelů nakonec prosadila výstavbu asi nejkrásnější knihovny v republice, z níž je průhledem vidět až na tu slavnou Hubáčkovu rozhlednu na Ještědu.

Díky Pavlu Havlíkovi a Michalu Kadlecovi jsem léta pravidelně hrával v Experimentálním studiu, útulném sále na kopci nad zoologickou zahradou. Tu jsem si tam přivedl vzácné hosty, třeba Janu Klusákovou nebo Miloše Rejchrta, jindy jsme řádili s kapelou mého synka Jiřího a s námi Lenka Dusilová. Když jsem tam přijel nedávno po ránu hrát pro střední školu, stála v předsálí vytáhlá gymnazistka a kouřila svých prvních pět ranních cigaret. „Co tady dneska bude?“ zeptal jsem se jí opatrně, abych zjistil, jestli je ve škole dostatečně seznámili s tím, co je čeká. „Ále, prej ňáká přednáška,“ zahlásila.

Letos hraji každý měsíc na novém příjemném místě, v čajovně v Růžové ulici v centru města. Bývají to intimní večírky, mezi těmi smutnými písněmi se usilovně snažím najít i nějakou veselou, aby pořad nebyl moc fádní. Mají tam milého pana vedoucího a sympatického zvukaře, je mi tam dobře. Když jsem nedávno stál před čajovnou na náměstí, přišel ke mně bezdomovec a nadechl se, že mi bude vyprávět nějaký příběh, na jehož základě se stanu jeho sponzorem. Neměl jsem na rozhovor náladu, tak jsem raději rovnou sáhl do peněženky a podal mu drobné.

„Počkej,“ zarazil se, když si je bral. „Tebe já znám, ty seš přece Burian!“ oznámil mi radostně.

V Liberci jsem prostě populární, tak proč bych tam nakonec nejezdil rád…

Jan Burian, písničkář a spisovatel


  Kdo po Obamovi?
  Jak to slyší Jan Petránek
 
  Tři dny na útěku před smrtí
  
Dívejte se
 
  Duše Jana Husa...
  
Nalaďte si