Číslo 28 / 2015.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s herečkou.
Klárou Melíškovou.

Jan Petránek, publicista

Kdo po Obamovi?

Začátkem listopadu příštího roku budeme vědět, komu první dáma USA, paní Michelle, předá klíče od Bílého domu. Oficiálně se má za to, že tohle předání je věcí samotných prezidentů. Když jsem však před třiceti lety překládal Historii Bílého domu, zjistil jsem, že se střídáním v monumentálním obydlí na konci Pennsylvánské Avenue mají nejvíc práce právě manželky zvolených gentlemanů. Možná to tentokrát bude poprvé v historii starost manžela nové prezidentky.

V minulosti mělo toto střídání často silný nádech nevraživosti. Nebylo to jiné, když odcházeli z Bílého domu Bill a Hillary Clintonovi a přicházeli George a Laura Bushovi. Titulky škodolibě hlásaly, že ze zdí knihovny a pracovny byly vytrhány staré poličky a z podlah zmizely vzácné koberce. To ovšem bylo rychle vyvráceno jako pomluva. Koberce bylo nutné vyčistit a opravit. A nové poličky musely být na míru podle představ příchozího prezidenta. S ním vtrhla do Bílého domu supermoderní doba. Knihy musely ustoupit elektronickým novotám – počítačům a mobilním telefonům. Zaostalejší svět včetně východní Evropy si na globalizační zázrak teprve zvykal.

Ale vraťme se ke společenské realitě. Ta se mění mnohem pomaleji. Politický boj, který předvolební kampaň a sama prezidentská volba přináší, má ještě starou tvář. Myšlení veřejnosti se nemění tak rychle jako elektronická doba.

Je nesporné, že kampaň „Kdo po Obamovi“ už začala. S větším předstihem, než běžný Američan čekal. Důvod? Domácí a světové problémy mají mnohem větší rozměr, než je milé. Agentury spočítaly, že ve světě zuří sedmnáct krutých válek. Každotýdenní skandál se střelbou šílenců v amerických městech (ovšem i jinde ve světě) se bere spíš jako psychopatologický kolorit. Ale kdo má a může ty problémy řešit? Samozřejmě prezident a vláda. Vlivný washingtonský deník při hodnocení situace na našem glóbusu jenom suše poznamenal, že současné problémy zaměstnávají lidi do té míry, že o vzdálenější budoucnost se raději ani nezajímají. Ve Spojených státech se tato lhostejnost přičítá skoro dvěma stům milionům občanů. To se zřejmě týká i volby příští hlavy státu. V roce 2012 prezidenta volilo kolem 120 milionů lidí a Barack Obama přitom dostal necelých 70 milionů hlasů. Tehdy žilo v USA 315 milionů obyvatel, dnes je jich 321 milionů. Lhostejnost k volbám je fakt, který se politikům příliš nelíbí. Ale je to něco, co demokracie blahovolně připouští.

Obama je prvním americkým černošským či, jak se oficiálně říká, afroamerickým prezidentem. Ze společensko-rasového hlediska to byla skutečně revoluční změna. Však se s ní také Amerika ještě úplně nevyrovnala. Značná část veřejnosti na to stále reaguje negativně. Jen seriózní komentátoři a sociologové se odvažují přiznat, že střelba do modlících se černochů v kostele je fanatický výraz nesouhlasu s tím, že ve Spojených státech je v čele vlády Barack Hussein Obama. Je to znamení doby. Amerika bude ještě dlouho bojovat o rasovou emancipaci. A nebude to lehký boj. Je to hlavně na Americe, i když bude mít upřímnou podporu všech slušných lidí kdekoli na světě.

Do volby 45. prezidenta USA zbývá „jen“ šestnáct měsíců. Dá se odhadnout, co vše těch necelých sedmdesát týdnů přinese. Především to bude, k nelibosti amerického Kongresu, další slábnutí pozice a vlivu USA ve světě. Přes všechny řeči o solidaritě se Evropa už od USA odklání a hospodářsky se stále víc domlouvá s Asii, především s Čínou. Nevyřeší se nic s krvácejícím arabským prostorem jižně od Turecka, včetně rozvrácené Libye. Pramálo se bude stabilizovat „Afgpak“, jak se teď říká oblasti Afghánistánu a Pákistánu, kde se nejdřív fatálně popálil Sovětský svaz a pak Západ.