|
|
 Když hledání ztracené
minulosti končí v krvi
Předloni natočený snímek
Krásno (sobota 5. září, ČT1, 21.15) vypráví o tom, jak dva
kamarádi Adam a Michal (Ondřej Sokol, Martin Finger)
přijíždějí do zpustlého, jakoby vylidněného města Šumperka,
aby tam vyřídili osobní záležitosti. Zejména Michal tam
hodlá řešit dávná traumata: Zavinil otec, jenž v den jejich
příjezdu umírá, smrt Michalovy matky? Jakou roli v tom hrála
jeho nová žena? A jak se má člověk chovat v tenatech
prohlubujících se podezření?
Jako režisér debutující
Ondřej Sokol rozehrál houstnoucí tragikomický náhled na
zprvu zdánlivě banální neshody a konflikty, které od počátku
vykazují umanutost a zavilé hledání (snad neexistujících)
usvědčujících důkazů. Hrdinové si nejsou jisti ani svými
činy, ani zastávanými postoji, ale o to rychleji a hlouběji
se do nich zapléají – stačí upozornit na nenávistná slova,
která Michal vmete do tváře umírajícímu otci. A roztáčející
se kolotoč nesnášenlivosti pohlcuje jejich duše.
V tomto kontextu by za
pozornost stál dovětek, že podobná nejistota ohledně dávných
událostí, které se měly odehrát v jeho rodině, sžírala
Martina Fingera, takže vyprávěný příběh – i navzdory
rostoucí nadsázce – vykazuje do jisté míry autobiografické
rysy.
Krásno (tak se nazývá vodní
nádrž u Šumperka, kde se Michalova matka kdysi utopila a kde
se rovněž odehraje kataklyzmatické rozuzlení) staví na
groteskních postavách (vrátný v hotelu, zřízenci pohřební
služby, policista), na bizarně splétaných zápletkách (pobyt
na abiturientském večírku, jednání o pozůstalosti, nabourání
auta, které se samočinně rozjelo, do uzavřeného kina nebo
vniknutí do bytu). Patří sem rovněž svérázné Michalovy
milostné hrátky.
Film se pokouší, snad až
příliš bohorovně a okázale, předvést krvežíznivou umanutost
vzájemně se hecujících přátel, rozhodnutých hledat
usvědčující materiály – a pokud by žádné nenašly, tak je
vyrobit a podstrčit stále nervnější otcově nové ženě,
případně vzít spravedlnost do svých rukou a najmout
zabijáky.
Ač bylo Krásno přirovnáváno
k cynickým vražednickým morbiditám bratří Coenů, spíše
odkazuje ke groteskně ponurým a rovněž krvavě rozuzlovaným
příběhům ze Skandinávie (Genzovým, Vinterbergovým,
Molandovým...) – také v nich se zprvu všední neporozumění či
podezření postupně zvrhává ve zkrvavělé vybíjení. Film je
dobře napsán, inscenován a zejména zahrán, režisér osvědčuje
smysl pro rozehrání přesně vykreslených postav v jejich
povahové nehybnosti i rozvrácených jistotách, pro nadsázku
pronikající až do tragických okamžiků. Jen si nejsem jist,
zda tuto dvojlomnou výrazovou eleganci každý ocení.
Jan Jaroš, filmový
publicista
|
