Číslo 36 / 2015.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s hercem a muzikantem.
Ondřejem Brouskem.

Petr Koudelka, publicista

Konec dějin se stále odkládá

Každý den ráno se probudím s určitým zklamáním: Vyšlo slunce! Pořád ještě není konec dějin! Musím se zase nasnídat, umýt, vyčistit si zuby! Už je to víc než dvacet let, co Francis Fukuyama vydal svou slavnou knihu Konec dějin a poslední člověk – a nic! Vzpomínám si, jak se mi tenkrát ulevilo a jak jsem se těšil, že poslední člověk bych mohl být při troše štěstí třeba i já. To jsem zrovna dočetl Dějiny světa od H. G. Wellse a dozvěděl jsem se, že člověk je predátor, který se stará jen o zabíjení svých bližních. Dnes vím, že se nic nezměnilo. Fukuyama nám jenom něco nasliboval. Už fakt, že války pořád probíhají a nikdo neví, jak to dopadne, ho usvědčuje z omylu. Afghánistán, Sýrie, Irák, Libye, Ukrajina. Vy máte jasno, jak to tam dopadne? Já ne. Ve válce člověk nikdy neví. Války musí pokračovat, až do vítězného konce.

Konec dějin měl spočívat v tom, že všechny hlavní otázky lidstva byly zodpovězeny vítězstvím Západu, to jest takzvané liberální demokracie, a jejím rozšířením po celém světě. Ale to si představitelé liberální demokracie mysleli už víckrát v minulosti! Četl jsem Konec světa od Uptona Sinclaira a ten v roce 1939 napsal: „Jestli americký národ pochopí povahu vykořisťování a změní svoje zvyky, podle kterých půjčuje peníze cizím národům, aby jim umožnil kupovat americké zboží, pak se možná něco změní.“ Dnes víme, že se to nestalo. V Řecku je sice ještě málo McDonaldů, ale Řekové si musejí půjčovat peníze, které hned posílají dál do západních bank.

I u nás zmizely záhadně všechny továrny, cukrovary, textilky, sklárny a všechno zboží máme teď k dispozici v řetězcích. Každou minutu projíždějí naší zemí stovky kamionů, aby dovezly, co potřebujeme. Jsme připoutaní k tomuto systému, který jsme si nevybrali. Teď už aspoň víme, proč se těm obchodům říká řetězce!

Banky půjčují lidem peníze, aby jim mohly zabavovat domy. Čemu všemu slouží peníze? Všemu! A přitom ani nemusí existovat. „Sem to přiložte,“ řekl mi prodavač, když jsem vytáhl bezhotovostní kartu. Udělal jsem to a peníze byly pryč. Jenže tam třeba ani nikdy nebyly. Já jsem je neviděl.

Nevím, kdy jsem naposledy viděl lidi! Lidé rovněž neexistují. Vím jen, že existují lidské zdroje. To jsme my, ale jenom do té doby, dokud jsme práceschopní a hlavně koupěschopní. Koupěschopnost je naše největší hodnota.

Takovým tempem se konec dějin blíží jen velmi pomalu! Schopní a úspěšní stále nemají dost a chudí ještě nejsou dost chudí. Konec dějin je v nedohlednu, protože ještě nebyly využity všechny možnosti obohacování a ožebračování. Jsou tam rezervy! Všechno je třeba dotáhnout do konce, i růst růstu. Lidské zdroje, kterým se dříve říkalo poctivě ‚otroci‘, tito otroci by se mohli stát opravdovým zbožím. Ať se ti, co nemohou splácet dluhy a plnit exekuce, stanou sluhy a otroky schopných a úspěšných! To jsou ještě některé důležité úkoly před koncem dějin!

Největší starostí schopných a úspěšných je docílit toho, aby si chudí nemysleli, že jsou chudí. A otroci si nesmí myslet, že jsou otroci. Když se někoho zeptáte, jestli je chudý, řekne vám: V žádném případě! Jede na dovolenou k moři, půjčil si na to od banky na lichvářský, dříve nemyslitelný úrok. Ale statistika je neúprosná – jen několik stokorun dělí statisíce lidí v této republice od oficiální chudoby.

Migranti z Afriky a ze Sýrie, Afghánistánu si přišli pro to, co jim schopní a úspěšní Evropané dluží. Chtějí to zpátky. Chudí si řekli už v minulosti mnohokrát o svoje podíly. Měli různá hesla: Vzpouzejte se! (Stéphane Hessel a hnutí Occupy), Mír chýším! Válku palácům! (Georg Büchner), Požadujme nemožné! (Slavoj Žižek). Zatím jim to nevyšlo.