|
|
 Zvířátka
a Vzduchoprázdniny
Před lety jsme se potkali s
písničkářem Karlem Plíhalem a on mi pochválil album
zhudebněných básní nazvané Poesie. Že prý ho nejdřív
nezaujalo, ale pak si ho vzal s sebou na cestu autem do
zahraničí a celou dovolenou ho poslouchal s chutí. Potěšilo
mě to, ale nezmiňoval bych se o tom, kdyby se mi teď nestalo
něco podobného s Karlovým albem Vzduchoprázdniny. Pustil
jsem si ho, já ignorant, až tři roky poté, co vyšlo, a jsem
okouzlen a žasnu.
Dívám se na sebe zvenčí /
jsem v čínském znamení pes / a z toho pramení / že někde je
pán, co mě venčí začíná úvodní píseň a rozjíždí velkou hru
se slovy. V Buranech z Anglie se třeba zpívá: Už jdou z
Karlových Varů sem / zpátky Rus za Rusem / Dřív než mě
omylem zabijí / odjedu svou xenofábií...
Plíhal je od přírody obdařen
schopností vytvářet originální rýmy. Řadí se tak po bok
svého „učitele“ Jiřího Suchého nebo Jana Vodňanského, Ivana
Mládka, Jiřího Dědečka a dalších autorů, kteří si dokážou
pohrávat s češtinou k radosti nás ostatních, přestože se
zdá, že rýmová zásobárna je dávno vyčerpaná. Znovu a znovu
nás překvapuje a baví. Umí to dokonale, zejména jde-li o
zvířátka: Teráriem varan jde / na rande... Proletěl mi zubr
zdí / myslel že to ubrzdí... Máme doma tuleně / kterej hraje
na bicí / přikreju ho krabicí / bude to znít tlumeně...
Já mám ale rád Plíhalovy
písničky hlavně proto, že u těch hříček nezůstává, slouží mu
spíš jako základní kameny, z nichž pak staví domy s bohatou
poetickou a myšlenkovou architekturou. Na Vzduchoprázdninách
jsou čtyři „zvířecí“ písně, Prase, Slon, Motýl povaleč a
Kuře, ovšem autor s těmi tématy zachází jaksi nově, ne tak
přímočaře jako dřív; Plíhalova zvířátka slouží spíš jako
metafory. Prase je bizarní science-fiction, ve Slonovi jde
ve skutečnosti o autora a jeho láska představuje porcelán...
Snad nejsmutnější ze všech písní na této desce je Motýl
povaleč o hrdinově touze a o jeho rezignaci; před pádem do
deprese uchrání člověka jen to, že je tak krásně „udělaná“.
Ostatně před časem vyšel v Lidových novinách s jejím autorem
rozhovor nazvaný přímočaře Psaní písniček je moje
autoterapie.
Ani v Kuřeti nejde o
morgensternovskou poetickou legraci s kurem na nádraží, což
bych od písničkáře očekával kdysi. Plíhalovo kuře je dnes
grilované a zabalené do igelitu cestuje metrem: Kuře kráčí,
kam, to neví / hledí k zemi, křídly mává / cesta Páně je ta
pravá / ač má obě ruce levý / kroky v listí došelestí / duše
jinam přesedá / tak jak to utrápený štěstí / tiše sedá, kde
se dá...
A já musím opožděně
konstatovat, že Karel Plíhal dneska zpívá o lidském štěstí a
o jeho hledání tak, jak to z našich zpívajících i
nezpívajících básníků umí málokdo.
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
