|
|
Když armáda místo zbraní
rozdávala lopaty
„Nejsme černí baroni!“
vysvětlují bývalí příslušníci Pomocných technických praporů.
Je jim většinou hodně přes osmdesát a mají za sebou dva, tři
i čtyři roky zvláštní vojenské služby: jak říkají, místo se
zbraní byla s „rychlopalným krumpáčem“ a „dalekonosnou
lopatou“. Vzpomínky bývalých pétépáků, jak se příslušníkům
Pomocných technických praporů říkalo, zazní v pátek 4. září
ve 20.10 pořadu Českého rozhlasu Plus s názvem Archiv Plus.
 
 
Využívání armády k pracovním
činnostem v civilním sektoru začalo už v létě 1945, kdy byli
vojáci nasazeni na dobývání uhlí. S masivním vysidlováním
Němců totiž rychle ubývalo schopných dělníků a ložiska uhlí
se často nacházela na místech, kde žili právě oni. Tehdy ale
šlo o dobrovolné brigády, jakkoli o dobrovolnosti v armádě
si můžeme myslet své. V září 1946 pak vznikly Kombinované
báňské oddíly, do kterých nastupovali vojáci, jejichž
civilní zaměstnání se mohlo v dolech využít: havíři,
truhláři, tesaři... Fungovaly do roku 1950, po roce 1948
však do nich začali být umísťováni „politicky nespolehliví“
jednotlivci. Představitelé komunistické strany ale tou dobou
připravovali daleko propracovanější systém, jak se vypořádat
se svými odpůrci.
Vojna pro
třídní nepřátele
Komunisté totiž potřebovali
po únoru 1948 armádu ovládnout. Politicky nespolehliví
vojáci, kteří už vykonávali vojenskou službu, byli proto od
října 1948 soustřeďováni do Silničních praporů Ženijního
vojska. Ukázalo se ale, že třídních nepřátel bude víc. V
dubnu 1950 se ministrem obrany stal Alexej Čepička – zeť
Klementa Gottwalda, kariérní komunista a fanatický
obdivovatel Sovětského svazu. Hledání způsobů, jak zajistit
výkon vojenské služby politicky nespolehlivým brancům, se
zrychlilo. Už 1. září 1950, před pětašedesáti lety, vznikly
Pomocné technické prapory (PTP).
Ministerstvo národní obrany
stanovilo kritéria, podle kterých k nim byli odesíláni
nováčci. Převažovala politická nespolehlivost, kulacký
původ, příslušnost k církevnímu řádu. Mezi pétépáky byli i
synové továrníků a živnostníků, vyhození studenti, úředníci,
účastníci západního odboje za druhé světové války i ti,
kteří se pokusili o ilegální opuštění republiky. Stejně tak
byli k těmto praporům zařazeni mladí Němci nebo Maďaři,
kteří v republice zůstali po odsunu. U PTP sloužili i muži,
jejichž otcové, matky či manželé se „provinili“ modrou krví
nebo tím, že byl shledán jiný důvod politické závadnosti.
Ještě v září 1950 rozhodlo
Čepičkovo ministerstvo, že k PTP pošle i duchovní, řeholníky
a seminaristy, kteří „neměli kladný postoj k republice a
jejímu lidově demokratickému zřízení“. U pétépáků měli být
převychováni politickými školeními a prací. Měli povoleno
denně patnáct minut před večerkou číst breviář a účastnit se
mše. Jak před lety vzpomínal benediktin Jan Josef Kohl,
tyhle podmínky se po čase změnily. Převychovat pevné
společenství věřících bylo složité. Kněží, soustředění
původně do kompaktních jednotek, byli proto rozděleni a
odesláni do dolů: „Tam se mezi nás dostali kulaci, vyhození
vysokoškoláci, bývalí živnostníci. Nijak nám nebránili, když
jsme se chtěli modlit, dokonce řadu z nich se nám podařilo
upevnit ve víře a jiní konvertovali.“
Čepičkovi
otroci
Služba u PTP spočívala v
tvrdé a často nebezpečné práci. Pétépáci byli nasazováni do
dolů, na stavby silnic, železnic či domů. V Praze postavili
Ústřední vojenskou nemocnici nebo hotel Internacional.
Pracovali i šestnáct hodin denně a nejednou v podnicích
plnili normy za civilní zaměstnance, kteří se jim za to
vysmívali. S přibývajícími léty se měnila struktura
pétépáků: začali se mezi nimi objevovat lidé trestaní kvůli
různé kriminální činnosti a armáda k nim začala posílat i
negramotné vojáky, kterým nechtěla svěřit zbraně.
Kolik lidí prošlo těmito
útvary, nelze přesně určit. Podle starších údajů Vojenského
historického ústavu šlo o třicet tisíc mužů. Svaz PTP ČR na
svých webových stránkách uvádí číslo o deset tisíc vyšší a
podle některých zdrojů šlo dokonce o šedesát tisíc osob. Ale
prvotní nadšení, se kterým Čepičkovi podřízení Pomocné
technické prapory budovali, se začalo vytrácet. Nedařilo se
nabírat stále nové politicky nespolehlivé brance, Gottwald
už byl po smrti a především Stalinova smrt způsobila, že
nejhorší období studené války bylo pryč. Československo také
ve světě čelilo kritice, že zneužívá lidi k nuceným pracím
bez soudního rozhodnutí. V létě 1953 armáda provedla
rozsáhlou prověrku, při které bylo například zjištěno, že
major Nový, velitel IV. Pomocného technického praporu, který
měl zajišťovat převýchovu kněží, byl sám silně věřící…
Počátkem roku 1954 byly Pomocné technické prapory
reorganizovány a v květnu zrušeny. Zůstaly Technické
prapory, které více připomínaly vojenskou službu. Zanikly
sice v roce 1960, i tak si ale armáda udržovala zvláštní
jednotky pro politicky nespolehlivé odvedence. Své by mohli
vyprávět vojáci, kteří narukovali po srpnu 1968 a v osobních
záznamech měli poznámku, že nesouhlasili s invazí
„bratrských“ vojsk.
Černí
baroni na nucených pracích
Pomocné technické prapory
odporovaly mezinárodním dohodám o nucené práci. Zařazování
mužů do těchto útvarů bylo formou mimosoudního postihu.
Jednalo se o administrativní akt závislý na rozhodnutí
jediného úředníka, proti kterému neexistovalo odvolání.
Diskriminace pétépáků pokračovala i po propuštění z armády a
v duchu nejhorších tradic socialistické společnosti se
přenášela i na rodinné příslušníky. Pétépáci byli
rehabilitováni v roce 1992 a později se dočkali i finančního
odškodnění.
Pomocné technické prapory by
upadly v zapomnění – nebýt knížky Miroslava Švandrlíka Černí
baroni, která úsměvnou formou líčila život příslušníků
Pomocných technických praporů. Sami pétépáci označení černí
baroni většinou odmítají, stejně jako humorné vyznění knížky
i stejnojmenného filmu. Upozorňují, že mnoho pétépáků během
pracovního nasazení zemřelo na následky úrazů a přepracování
(údaje kolísají od sto čtyřiceti do čtyř set mrtvých).
Vzpomínky příslušníků
Pomocných technických praporů, vážné i humorné, si můžete
poslechnout v pořadu Vyhořely kasárny, který v rámci cyklu
Archiv Plus vysílá Český rozhlas Plus.
David Hertl, redaktor
ČRo Plus |
