|
|
 Zelená je tráva, fotbal, to
je hra…
Je nanejvýš chvályhodné, že
Česká televize už drahný čas v rámci cyklu Perly české
animace zpřístupňuje pozoruhodná díla kreslená i loutková,
rozpohybovaná díky nápaditosti i představivosti svých
tvůrců. Přední místo mezi nimi zaujímá k surrealismu se
hlásící Jan Švankmajer, proslulý vynalézavým propojováním
živého herce s nejneuvěřitelnější animací, kdy vychází
najevo, že animovat lze doslova cokoli, nač si vzpomeneme.
Jeho krátký snímek z roku
1988 Mužné hry (středa 16. září, ČTart, 23.15) zapadá do
linie zkoumavých podobenství, v nichž analyzuje mezilidské
vztahy od nejzákladnější privátní linie (Možnosti dialogu)
až k zevšeobecňující politické úrovni (Konec stalinismu v
Čechách). Mužné hry pokrývají jakýsi mezistupeň: věnují se
mentalitě tupého stáda, zde předvedené na jistě omamné, ale
současně také destruktivní a ohlupující síle kolektivních
sportů. Právě tento aspekt režisér shledává nejvíce děsivým.
Ukazuje, jak fotbalové
zápolení, v jeho pojetí připomínající spíše gladiátorské
hry, ovládají temné pudy záhy proměněné v bizarní rituál.
Utkání totiž spočívá ve vyřazování (spolu)hráčů, ubíjených a
ničených všemi možnými způsoby – podle toho se počítá
vzájemné skóre.
Stále stejně vyhlížející
plastelínové hlavy jsou roztloukány pěstmi i paličkou,
rozřezávány. Uvidíme, jak jednou nafouknuty explodují, jindy
jsou roztrhány vývrtkou či semlety mlýnkem na maso. Celé
postavy spatříme zatloukané do země, dokonce rozsednuté – a
rovnou ukládané do připravených rakví, ve velkém detailu
stloukaných reálnými hřeby zaráženými do skutečného dřeva.
Je přitom příznačné, že každá hroutící se hlava, z níž se v
groteskním sesuvu uvolňují oči a chrup, je pokaždé dutá. Do
hudebního podkresu přitom opakovaně pronikají zlomky
fotbalové hymny Zelená je tráva, fotbal, to je hra...
Švankmajer používá
nejrůznější postupy: po hřišti se pohybující sportovci s
míčem jsou nasnímáni ploškovou (dvojrozměrnou) technikou,
při destrukci plastelínových hlav využívá trojrozměrnou „pookénkovou“
animaci a hrozbu monotónního opakování téhož zahání až
šokující variabilitou jednotlivých variací téhož tématu.
Do těchto animovaných
sekvencí režisér vkládá černobílé záběry nadšeného davu
fandícího v ochozech – a nechybí inscenovaná hraná pasáž s
divákem, sledujícím utkání v televizi. I on, s knírkem pod
nosem, popíjející pivo z hromadících se lahví, se vposledku
podobá vzájemně se ničícím sportovcům. A v jeden okamžik
vpadne horda zmatených, zakopnutý míč hledajících fotbalistů
až do jeho bytu...
Jan Jaroš, filmový
publicista
|
