Číslo 38 / 2015.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s pěvkyní.
Soňou Červenou.

Úsměv

„Úsměvy udržují mouchy od těla a mysl v čistotě,“ napsal kdysi s hravou sebeironií dánský básník Benny Andersen. Když jsem se teď po čase tentokrát v roli průvodce turistů ocitl na ostrově Bornholm, nemohl jsem ten jeho Úsměv dostat z hlavy.

Bornholm je ráj pro člověka přicházejícího z ustarané a zamračené Evropy. Jdete po ulici, proti vám vyjede bagr a řidič toho monstra se na vás usměje. Usmívají se chodci, pokladní v muzeu, pán v županu, kterého potkáte, když si jde zaplavat do chladivých vln Baltského moře, usměje se prodavač uzených herynků, i když mu řeknete, že ryby nejíte...

Občas se toho úsměvu trochu leknu, mám při své nemožné paměti na tváře pocit, že se s dotyčným člověkem nejspíš osobně znám, avšak zase jsem ho nepoznal. Pak mi ale dojde, že je všechno v pořádku, začnu se také usmívat a vůbec se do toho nemusím nutit. Vždycky mi připadalo trochu divné, že ve zmíněné básni si Benny Andersen stěžuje, že mu jeho úsměv vlastně překáží, že „vyčnívá jak nárazník, strhává lidem klobouky a brýle“. Tentokrát jsem konečně mohl pochopit, co tím chtěl básník říci.

Bydleli jsme v útulném hotýlku nedaleko městečka, které se v překladu jmenuje Boží domov. Každé ráno v půl osmé se před okna mého pokoje dostavil starší pán a za slavnostního šumění mořských vln vztyčil na desetimetrový stožár dánskou vlajku. Dánové, jak známo, svůj státní symbol milují, papírové vlaječky nemohou například chybět na žádném narozeninovém dortu. Také v jídelně našeho hotelu jsme měli pro všechny případy vedle nezbytných párátek a drobných svícnů i dánské vlaječky. Hotel se nezamykal, a když jsme se večer vraceli z procházky, byla otevřená recepce i dveře do místnosti vedle ní, kam se chodilo na televizi nebo kvůli připojení na internet.

Poslední večer našeho pobytu jsem se tam posadil, jenže hned nato vstoupili dva účastníci našeho zájezdu a s nebornholmsky zoufalým výrazem mi oznámili, že se nemohou dostat do pokoje. Nejspíš se rozbil zámek. V celé budově jsme v tu dobu byli jen my tři, ostatní večeřeli ve městě a personál jako obvykle odešel domů, přičemž kromě dveří do kuchyně ponechal jako obvykle všechno otevřené.

Chvíli jsem zkoušel, jestli se klíč v zámku přece jen neotočí, pak jsem znervózněl a pokusil se někam dovolat z telefonu v recepci, a nakonec jsem zatelefonoval ze svého mobilu na policii v Božím domově a pro jistotu ještě poslal e-mail na hotelovou adresu s voláním o pomoc. Asi za dvacet minut to zabralo, ozvala se majitelka hotelu, že už je sice doma v nedalekém městečku Svaneke (česky něco jako Labutín), ale že máme být trpěliví, za půl hodiny prý někdo přijede.

Dostavil se onen pán, který před mým oknem každé ráno vztyčoval vlajku. Sesedl z bicyklu s rozjásanou tváří přesně v duchu Andersenovy básně, v níž autor praví, „s úsměvem nesu svůj úsměv, své půlměsícové jho“, a zámek za chvilku opravil. Celou dobu nám přitom něco nekompromisně dánsky vysvětloval, aniž se pokusil použít jakékoli mezinárodně srozumitelné slovo a aniž se byť na vteřinu přestal usmívat jako šílenec. A tak jsme na něj na oplátku mluvili česky a zubili se taky. Pak nasedl na kolo, zamával nám na rozloučenou a odjel se i se svým nezničitelným úsměvem do noci...

Konečně mi tedy bylo dopřáno beze zbytku pochopit ten Andersenův text. Byl to otřesný zážitek, říkám si, ale při tom všem jsme měli vlastně docela kliku. Kdyby se to stalo jinde, mohl ten chlap třeba přijet, vynadat nám a tvářit se, že za to všechno vlastně můžeme my. To ale na Bornholmu nepřipadá v úvahu, Bornholm, to je ráj...