Číslo 38 / 2015.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s pěvkyní.
Soňou Červenou.

Jaroslav Vanča, pedagog FAMU

Moralita z hlubin času

Abych příliš neopakoval, milí čtenáři, témata těchto svých zamyšlení, přelétl jsem kritickým okem jejich souhrn za několik posledních let a shledal jsem, že žiji jak nějaký ten prvobytně pospolný, kmenový zemědělec. Na rozdíl od mnoha jiných profesí se pohybuji v čase nikoli lineárním, k budoucnu vztaženém, alébrž cyklickém, stále se opakujícím, což není ani tak dáno mou nutkavou potřebou provázanosti vlastního života s přírodním děním jako s mou pedagogickou profesí. Vlastně dělám stále totéž, žiji od slunovratu k rovnodennosti, od setby ke žním, od přijímaček ke zkouškovému období, od zimního semestru k tomu letnímu, korunovanému prázdninami. V tomto posledním, právě uběhlém čase se snažím více psát a více chodit. Přiznám se, že o letošních vedřinách mi to moc nepsalo, tedy jsem toho snad více nachodil a napozoroval. Mohl bych vás tedy seznámit se zajímavými aspekty mých prázdninových putování, zvláště pak se zážitky z obzvláště milovaných nočních bivaků v přírodě. Vesměs bych se při jejich líčení jaksi otřel o kůži mnohých živočišných bližních, sdílejících se mnou stále ještě tajemný svět české noční přírody. Noční braši mne zajisté budili ze spánku, leč extra novými kousky nepřekvapili, vrátím se proto k zážitku žhavého, vrcholícího dne…

Široko daleko nevidět živáčka, zblízka se ale ozývá splašený dusot mnohých kopýtek. Kolem plotu pastviny se v hysterickém tempu přežene stádo vyděšených koz, jako by je honil sám kozonohý Pan. A vzápětí za kozami další stádo, tentokráte od přírody nesoudných ovcí. V terénních překážkách se obě stáda střetávají v bizarních karambolech, šlapajíce jedno po druhém. Zdá se, že prapříčinou tohoto zděšení a chaosu je dlouhotrvající vedro, že stáda prožívají svůj pravidelný bláznivý rituál, svou „mešuge stunde“. Teprve při druhé otočce jsem postřehl, že jsou následována nebo snad pronásledována jakousi bezhlavou bytostí, podivným tvorem ze středověkého bestiáře či z Boschových obrazů. Byla to také ovce, leč ovce – chiméra, s kbelíkem namísto hlavy. Její žalostné bečení tak nabylo zvukové podoby dunivých, úzkostných vzkazů, rezonujících silou plechového tlampače. Kozy, na rozdíl od svých ovčích sestřenic považované za chytré, samostatně uvažující sudokopytníky, tak prchaly před nevídaným, nepřírodním fantomem. Že se jím stala ta nejpitomější z ovcí, jíž se právě držadlo kbelíku stalo osudnou záklopkou pasti, je jevem zajisté znepokojujícím. Ve skutečnosti, nastejno jako v metafoře. Bytost se zatemněným viděním se pro tuto chvíli stala hybatelem onoho velkého útěku do kruhu, do nikam.

Tento vjem, toto snové vidění se mohlo odehrát i před sto lety. A třeba ve středověku, byl-li by příčinou celé té hysterie namísto plechového kbelíku dřevěný džber. A klidně ve starověku, v časech antických či biblických. Ovce byly stejně blbé, kozy o svůj fous chytřejší. I my se chováme někdy jako ty, jindy jako ony. Čas od času ti pitomější z nás v konzumním rauši strkají hlavu do kbelíku, nemyslíce na záludné držadlo, jež chytne za krk, skřípne a nepustí… Búhuhuhú, nešťastně bečíme. A vlastní soukmenovci se od nás odvracejí. Ty nejsi naše sestřička, to bys neměla takový divný hlas jak z nebes bůhvíjakých cizích bohů! Utíkají od nás, ty stejně pitomé sestřičky, i ty chytré sestřenice, neb se nás děsí, jako se děsíváme všelijakého splašeného dobytka, jímž se tak snadno stáváme my sami. Až při večerním sčítání stádce zjistí dobrotivý Bůh, že mu chybí kbelík, a zjedná nápravu…