|
|
 Jak se rozvádějí íránští
manželé
Íránská kinematografie si už
dlouhé roky udržuje mezinárodní věhlas, ačkoli v zemi samé
panuje represivní náboženský režim, který tvrdě potlačuje
vše, co nevyhovuje požadovaným zásadám. Přitom si snadno
všimneme, že vyloučeno je samozřejmě nejen zpochybnění
vládnoucích pořádků, ale tabuizována je také otázka
náboženství. Tyto (auto)cenzurní zábrany ovšem vedou ke
vzniku výpovědí, které ohromují jednou poetičností, jindy
orientací na mezilidské vztahy, přesahující přitom místní
zakotvení a přinášející univerzálnější, celosvětově
pochopitelné sdělení.
Íránští tvůrci, pokud pro
svou otevřenost neskončí ve vězení, zpravidla předkládají
komorní, přemýšlivý příběh, který se vyhýbá vnějším
atrakcím, naopak v pomalém vypravěčském tempu nechávají
rozeznít nejjemnější struny niterných proměn citů a postojů.
Z toho pramení i neokázalé tvarové uchopení, zdůrazněné též
autenticitou hereckého ztvárnění.
Nyní vysílaný snímek Rozchod
Nadera a Simin (sobota 10. října, ČTart 20.20), režírovaný
Asgharem Farhadim, který před několika lety zvítězil na
berlínském filmovém festivalu, se od dřívějších íránských
filmů liší – neuzavírá se výhradně do soukromí svých hrdinů,
ale načrtává i jejich jednání se státními (či přesněji
státně-náboženskými) úřady. Jen tak mimochodem snímek
prozrazuje zjevnou emancipaci a rovnoprávnost žen, byť
zachycuje situaci jen ve městech, jak dokládá rozvodová pře
hlavních hrdinů – kvůli tomu, že manžel odmítl podepsat
souhlas, aby dcera se ženou vycestovaly do zahraničí bez
něho, protože on se musí starat o nemohoucího otce.
Ještě důležitější je ovšem
kriminální zápletka, kdy muž vzdoruje obvinění, že hrubým
chováním zavinil potrat čerstvě přijaté pečovatelky, dokonce
se konají rekonstrukce osudného činu. I když se ukazuje, že
to všechno byla spíše nešťastná shoda náhod, do dění
vstupují tajené motivace hlavně ze strany postižené,
výsledné rozuzlení zdaleka není jednoznačné.
Farhadi velice přesvědčivě,
s ponurou sugestivitou načrtává všední realitu íránského
velkoměsta, s protokolární nezúčastněností přibližuje
mentalitu jednotlivých postav, ať již si od vyšetřovaného
případu slibují cokoli, včetně hmotného prospěchu. Pozvolna
vyplouvají na povrch různé unáhlenosti a schválnosti,
diktované i celorodinným zájmem, proměňují se původně
jednoznačná stanoviska. A jen tak mimochodem probleskne, jak
náboženské ohledy ovlivňují život do nejzazších podrobností
– pečovatelka třeba volá na úřad, zda může sama, bez
přítomnosti kohokoli dalšího, omýt nemohoucího starce, jenž
přestal zvládat základní hygienické návyky.
Jan Jaroš, filmový
publicista
|
